Srpen 2013

Spadl strom a já byla pod ním.

26. srpna 2013 v 22:45 | Cleopatra
Nikam nepatřící věci, zvířata, charaktery jsou fajn, mám je ráda. Nemám chuť psát a nemám chuť tu být. Jsou blogy, které budu dál číst, ale být tady je jako nosit dříví do lesa. Nepotřebuju to tu tak, jako tu nikdo nepotřebuje mě. Nebudu psát o svém životě, když můj život je můj a váš je váš. Žijte svůj život blaze a hezky a šťastně a všechny tyhle pitomosti a já svůj život budu žít stejně tak.
Vrátím se, vím to, dřív nebo později se vrátím, možná sem, možná jinam, ale stejně tu budu. Nevím kdy, nevím jak, ale vím proč - protože nevydržím nepsat, protože stejně budu mít co říct a tak nějak je mi to jedno. Je mi to jedno, protože nic jiného mi to být nemůže. Nebudu opakovat, abyste se měli fajn, ale nezbývá mi nic jinýho, protože krátký články jsou trapný a ty dlouhý ještě víc.
Nechala bych vám pramínek vlasů na památku, ale máte svoje. To stačí.

Má ho ráda, má ji rád

17. srpna 2013 v 16:03 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Klademe ruce na zakázaná místa sametové kůže, sledujeme reakce a vpíšeme je do výrazů kolemjdoucích. Vhoďme jejich obličeje do černých poštovních schránek a nepozorovaně utečme. Klapejme vysokými podpadky a užívejme si opojný pocit výšky, z níž shlížíme, když porušujeme Boží i světské zákony.

Kofein probouzí plamen

11. srpna 2013 v 17:43 Černobílá duha
Jsem zpátky, mířím ze schodů ke schodům, z přítmí do přítmí, z řeky do řeky. A ty mě držíš za ruku, tak tiše, jak jen to jde a přidržuješ mě, abych nespadla. Nevnímáš, že padáš ty. A já tě držet nemůžu. Nesmím.
Jsou věci, o kterých nechci mluvit, ale řeknu ti je. A jsou věci, o kterých mluvit chci, ale říct ti je nemůžu.
Trpělivost přináší růže a tak poznávám přátelé, rodiny a mám pocit, že se nořím.. do čeho? Sama nevím. Daleko hlouběji, než si kdokoliv myslí, že si já myslím. Ale vím. Pak se stává, že padám já, ale nakonec se najde opora. I kdyby to byl tvrdý kámen na dně, opora jako opora. Ale ne, je to tvá ruka, tvá ruka, co mě drží kolem pasu. Úzká cestička. Na jedné straně vysoká tráva a z druhé sráz. Lehla jsem si. A ty taky.
Víš, pro mě budeš nejsilnější teprve až budeš nejslabší.
A tak jezdím trolejbusy, vlaky a tramvají a všude ruku v ruce a poznávám poznávám poznávám, ale stále nemohu říci, že znám a to vědomí mě žene k dalšímu poznávání.
Přijde mi absourdně propojená minulost a moje vizitka, kterou nosím na čele a to jak se na nás dívají lidi ze shora, když mě objímáš a já tě k sobě tisknu a ty se tiskneš ke mně a přijde mi to absurdní, že to přišlo teď. Věty se mi noří do sebe stejně jako myšlenky a já bych se moc ráda omluvila, že používám dlouhé věty, které nedávají smysl. Ale co dává smysl a proč bych se měla omlouvat? Čti nebo ne.

Baví mě sedět na železničním mostě v černých šatech s červenými nehty a číst noviny. Ne časopisy, noviny. Připadám si intelektuálně.
Pode mnou projel člun. Zamávala jsem jim a oni zamávali mě. Zvedl se vítr.

Vrátila jsem se z dovolené s lehkým bronzem na kůži a užívám si příjemného opojení z pomalu končících prázdnin. Nevím, jestli se do školy těšit nebo ne. Chybí mi řád, převrácený režim ála chodit spát ráno, mi nevyhovuje, bolí mě hlava. Na druhou stranu, včera jsem byla venku do půl druhý. To bylo fajn.

Je rozkošné náhodami zjišťovat, jak moc máte dotyčného rádi. Pustit si starou Betty a poslouchat cédéčka na plné pecky, na cédéčkách hity, které s láskou rozeznávám, beze jmen, stačí jediný tón, jediný pohled. Oba máme oblíbené CD2. Maličkosti. Spousta maličkostí. Oblíbené seriály. Oblíbené filmy. Oblíbený žánr a hudba. Stejný humor. Stejná zvrhlost. Maličkosti, všude. V maličkostech je krása.
Mám se ráda a mám ráda svět kolem sebe.
Vypila jsem dva redbully, jedno pivo a vykouřila svou pátou cigaretu v životě. Rebelka.

- Mami, můžu jít zítra ráno ven a vrátit se až večer, ne?
- Ne.
- (Ségra, zastaň se mě!)
- Ale notak mami, buď ráda, že chce jít ven přes den. Za rok ti řekne "Tak čau zítra".
- Si mě uklidnila.
- Ale notak mami.
- No dobře.

V životě jsem se u vaření oběda v kuchyni, kde nenajdu ani vařečku, takhle nezasmála.

Ta písnička ve mně vzbuzuje spoustu nostalgie. Vlastně je to teď už příjemná nostalgie. Směju se věčným narážkám a je mi fajn. Můj hudební vkus přesahuje obzory i hranice, jedu Michala Davida a Code Red a kontroluju, jestli mí blízcí umí tančit na pomalé sladké pitomosti.

Zašustilo listí a moje nálada i veškerý elán a osobnost odletěli s ním. Přelétám z místa na místo a chodím místy, kde to neznám. Spousta lidí na mě pokřikuje a já nakonec uteču. Všude na mě dýchá atmosféra.
Anča, jeho pes (fena je strašně divný slovo), mi skočila do náruče hned po prvním pohlazení. Po druhé jsem jí přinesla chuťovku z nepodezřelého krámku pět minut od baráku. Prej ji rozmazluju. Aneb jak si zajistit stálé místo a oblíbenost alespoň jednoho člena rodiny.

Oblíbila jsem si představy, jak vyzvedávám Drahého ze školy.

Nevím o čem psát i když je toho spousty. Žádná z těch chvíl není svatá a ne všechny jsou šťastné. Zážitek za zážitkem roste a prohlubuje se, zatímco druhý, čtrnáctiletý vztah usychá a přepadá mě vědomí, že už dávno umřel. Ale poslední umírá naděje.

Nevím, jak mám tenhle článek zakončit. Přestaňte mě číst, píšu sračky.