Za okny

4. července 2013 v 19:58 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Za okny třepotá můra svými křídli a já se vážně na okamžik leknu, že je uvnitř mého pokoje. Odletí a já se uklidním. Zamýšlím se nad nesmyslným textem nesmyslné písničky a svou nesmyslnou náladou. Můra se vrací, ale tentokrát křídli netřepotá, nýbrž se chytá do sítě chlupatého pavoučka. Vlastně není ani tak velký. Sleduju, jak se ten noční motýl čímdál víc zamotává do nití pavučin. Nečinně přihlížím, s přimhouřenými víčky, jak se snažím proniknout neřídnoucí tmou. Potom oba spadnou a já obracím svůj pohled zpět k monitoru. Rozsvicím stolní lampičku, abych viděla na hladké nepopsané řádky svého nového deníku. Jo, mám nový deník.
Mám toho tolik na srdci, tolik, ale z úst mi nevychází ani hláska, a tak se prsty chopí toho jediného, co umí - píší, hrají, hrají a píší, znovu a znovu. Ale nevím, jak vyjádřit slovy, co cítím a hudbou, co chci. Nebo slovy, co chci a hudbou, co cítím. Nevím nic, nevědomost mě spaluje do morků kostí a já křičím do noci, křičím do noci jména a doufám, že na jedno z nich uslyšíš. Přeju si, abych neexistovala, protože by to bylo snažší než se jen cítit, jako bych neexistovala.
Závidím nočním motýlům jejich křídla, že odletí a potom se lapí, taky se chci konečně lapit a už nikdy nemoci vystoupit z Modrého vlaku. Ale vím, že jsem přiliš cynická na to, abych se nechala slepě unášet. Doufám v nic a čekám na zázrak. Moje ruce, jedna bez druhé tak slabá.
Slyším pohyby. Slyším, jak se Země otáčí a marně se snažím lidi kolem sebe přesvědčit, že se točí obráceně. Jsem jediná, kterou z toho bolí hlava. Všechno je naopak, tak, jak to být nikdy nemělo. Litujme se navzájem, podpírejme svá chabá těla, jako by to něčemu pomohlo.
Jsem zakázaným tématem většiny z váš, jsem bonbonkem, který s kyselým výrazem koušete, když zajdete za roh Pařížské ulice. Jsem nikotinem, který šumí ve vaší krvi ve chvílích, kdy myslíte a nemyslíte zároveň. Vaše zoufalé pokusy dostat mě z hlavy jsou zničeny každou vteřinou vaší existence, protože když existujete vy - existuju já, a to váš problém řadí mezi neřešitelné, nekonečné a věčné. Oáza jež hledáte, skrytá pod věčným sluncem ve vašem nitru je na místě, které tak usilovně přehlížíte - znáte cestu, ale nechcete vědět. A tak se jen směju pokaždé, když mi zapípá mobil na znamení, že mi právě přišel nějaký zoufalý vzkaz.
Vidím děti, které si hrají na ulicích, přehlídnuvše veškerá auta, která jezdí skrz ně. Dívám se přes záclony jež rámují můj pokoj a symbolizují tak hranice, přes něž nejsem schopná překrořit, jak kreslí na ulici, na vozovky, do éteru. Batůžky na zádech, křídy na obličeji, plazí se a já se jen dívám, protože co jiného můžu dělat. Hrdinské činy nejsou má specialita a jediné co mohu, je protřít si oči a pokusit se vyhnat tu iluzy z hlavy.


Musím se pochlubit. Věc se strašně složitým názvem. Diabolique Suggestion. Prostě Ďábel, doslova Ďáblovo našeptávání. Dis aj plej. Přijďte na koncerty. Kdo by nechtěl vidět malou holku, jak se svíjí za obrovskou věcí s křídlem, co není křídlem, jak veškerý svůj hněv pouští ven skrz prsty v podobě čiré vášně. Poznáte mě podle zachmuřeného obočí (a sexy šatů), protože obočí zvedám jen při klasice, že. Ofinu budu házet ze strany na stranu. Slibuju, že se pokusím trefit do správných kladívek. Přijďte.

Procházím alejí pečlivě zastřižených stromů a kolem voda a zamilované páry a zelená a sluníčko a uprostřed toho všeho já, v riflový bundě v nových džínách s neupravenými vlasy. Kolem prochází chlap s do očí bijícím knírkem a já si nemůžu pomoct, civím na něj. Možná pro ten jeho knírek, možná pro to, že civí on na mě. Nic neřekneme, ale když přojde, smekne černým kloboučkem, něco na způsob buřinky. A tak dál sedím před divadlem na kulatém kameni, kterému se možná říká mramor a možná taky žula - geologie mi nikdy nešla. Čekám na tu holku v bílém klobouku, co žije s nohama v oblacích a hlavou na zemi. Učím se nemyslet pesimisticky (v mých očích realisticky) a vidět to pozitivně. (Můj názor - optimismus je způsoben pouhým nedostatkem informací.) Ale je to hezké. Snažím se, díky ní. A uvědomuju si, že se vlastně těším. Znovu se těším ze života a baví mě o tom psát. Tam venku, na místech, kde to páchne rybinou si nejvíc uvědomuju, že i to město mám vlastně ráda, že je tu pár zákoutí, která se mi neomrzí. V duchu spřádám seznam, kam musím vzít člověka, až se vrátí. Sluníčko mi svítí do vlasů a já se opájím pocitem blaženosti, lehám si na studený kámen a telepaticky posílám zprávu lidem, ať už těm někde nahoře (nebo dole) či těm daleko.
Problémy neustále sbližují. Všechno řeším s rodinou, s matkou, se sestrou. A je mi z toho fajn. Nebýt rebelka, drsná holka. Uvědomuju si to dobré v sobě, každou vteřinou. Snažím se pomoct těm, na které se každý vykašlal a já přesto vidím jejich zakomplexovanou osobu a nelžu, mluvím pravdu. Lidé nejsou taktní jenom proto, že je to pěkné. Dává jim to naději. Žiju nový život a jsem na to pyšná. Jsem šťastnější než kdy dřív, znovu se raduju z maličkostí. Nejspíš mě to zase přejde, ale proč si to neužívat, dokud to je se mnou. Tyhle prázdniny jsou přece jenom fajn. Vysvitlo sluníčko, je dusno a mě to vlastně ani nevadí. Chodím zapomenutými kouty a připadám si vyrovnanější. Nepotřebuju si nic dokazat, už ne, už je to za mnou. Jsem zpět, na jiném místě, s jinými lidmi, v jiných okamžicích, ale jsem tu.
Nemůžu se dočkat příštího týdne, znovu na nádraží. Zdálo se mi, že jsem tam stála, s cedulí free hugs, potom jsme se viděli a free hugs se vyplatilo. Vážně, nemůžu se dočkat. Ještě sedm dní. Vlastně šest. Čekám.

A na závěr.
Já vím, období klasické hudby. Hrůza číst ty noty. Ještě horší hrát, vězte. Ale nemůžu se dočkat až budu stát na pódiu, usednu za klavír a nechám se unášet líbeznými tóny linoucích se z klavíru. A potom potlesk a spadnout únavou do náručí nejlepšího kamaráda, který pokaždé čeká vzadu. Vlastně se těším. Už v září. Tak ne, netěším. Pomoc.

A už zase mi sluníčko svítí do očí a tak nevidím na monitor. Měla bych zatáhnout závěsy, ale připadám si tak krásně sociálně, po dnešku, pokaždé, když jsem venku, ať už sama nebo s někým. Oblíbila jsem si i tu samotu. Jen už prosím, nechci potkat chlápka v kině.
- Čekáte na někoho?
- Ne.
- Tak to je mi vás líto.
Jo, děkuju. Nevím, co všichni mají proti tomu, chodit sama do kina, ale mně to nevadí. Je sranda pozorovat všechny ty páry a vést vnitřní dialogy o tom, zda už spolu spali a tak podobně.
Měla bych se léčit. Baví mě psát smajlíky s jedním okem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Iffie Iffie | Web | 4. července 2013 v 20:28 | Reagovat

"Jsem zpět, na jiném místě, s jinými lidmi, v jiných okamžicích, ale jsem tu."
Tahle věta je jednou z vět, který vyjadřují všechno. Stejně jako všechno vyjadřují místa, kde to páchne rybinou a podpatky se boří do bahna, to město patří nám a my patříme jemu, stejně jako kluk u kruháče (chybí mi).

A protože jsem už zase zapomněla, co jsem chtěla říct (promiň), dám ti jen radu, abys nikdy nedávala objetí zadarmo. Jenom výměnou za objetí další.

2 annett.frank annett.frank | E-mail | Web | 4. července 2013 v 21:25 | Reagovat

Taky hladovky vydržím málokdy.. Wow ten článek je nádhernej!! Luxusní. Je to jako číst nějakou skvělou knížku a nechceš aby ta knížka zkončila. Máš fakt krásný blog :)

3 Hayley Hayley | Web | 4. července 2013 v 21:35 | Reagovat

Ahoj říkají mi Hayley a jsem tvůj nový čtenář blogu! :) je úžasnej a jak píšeš no o tom ani nemluvím!

4 †SeňoritaVampiresa† †SeňoritaVampiresa† | Web | 4. července 2013 v 22:03 | Reagovat

Sakra , tak teď jsem úplně v pasti :O
Jde tohle o velmi zajímavý zápis z tvého života nebo je to příběh? :O
Ať je to cokoliv, tak já můžu hned sknčit se psaním, protože tohle .... tohle je nepopsatelně dokonalé! :3
PS: Máš krásný nový design, vůbec jsem tvůj blog nepoznala :)

5 Vaness . Vaness . | Web | 5. července 2013 v 10:17 | Reagovat

Zajímavý , co všechno může člověku proběhnout v hlavě  během chvilky .  . .

6 littlenarwhal littlenarwhal | Web | 5. července 2013 v 16:31 | Reagovat

nemám slov :3 nádherne napísane, proste úžasné!

7 ph2 ph2 | Web | 5. července 2013 v 17:51 | Reagovat

Dobrý den,

rád bych Vám nabídl zajímavý způsob, jak si přivydělat nějakou tu korunu.

Co k práci potřebujete:

minimální znalost angličtiny
PC a připojení k internetu

Na našem webu naleznete více o způsobu, jak se časem propracovat až k 10 000Kč měsíčně a to po necelé 1 hodině práce.

Více na www.ph2.webnode.cz (pořádně si přečtěte text na úvodní stránce a začněte vydělávat ještě dnes!!!)

8 revengaa revengaa | Web | 6. července 2013 v 17:21 | Reagovat

můj humor se ti líbí, jo? tak to mě sakra těší :-D

umíš neuvěřitelně psát. moc krásně, chvílema jsem měla slzu v oku. :-) pro mnoho spisovatelů budeš velká konkurence!

9 m. m. | Web | 7. července 2013 v 21:39 | Reagovat

to jsem potřeboval slyšet.. že kreslím skvěle :D:) díky! doufám že mi to takhle hezky pujde i dál :D:)

10 Vivien. Vivien. | Web | 8. července 2013 v 9:25 | Reagovat

Jak dokáže jeden článek vystihnout všechny pocity. Dokonalé.

11 Wallop Wallop | Web | 8. července 2013 v 12:26 | Reagovat

taky chodím do kina sám, něco na tom je,  ten chlápek co jsi ho potkala je idiot, nenávidím takový lidi a smajlíky vlastně taky

12 Vivien. Vivien. | Web | 8. července 2013 v 14:23 | Reagovat

Konečně nějaká spřízněná duše! HELL IS LIVING WITHOUT YOUU!
Musíme věřit!
Já věřim.
A doufám. Že se tam dostanu.

13 Vendy Vendy | Web | 9. července 2013 v 21:54 | Reagovat

Nádhera! Umíš se dívat kolem sebe a své vize převtělit do slov a vět a předávat je dál. Skvělý text.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama