Hvězdy nám nepřály

9. července 2013 v 12:25 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Kolik slunečních paprsků přijde vniveč, když dopadají jen na vršek oblaku? Bělavé nebe. Zpívej můj anděli, nechť je tvůj hlas vším. Co přináší, tvá slova; co vrhají do nemilosrdných plamenů zapomnění.

Marně se snažím vysvětlit otci, že mám stejné právo vlastnit od patnácti skútr jako můj bratr, nehledě na to, že mě bude patnáct dřív. Vím, že mi ho nekoupí. Ale jde o princip.
Snažím se vyfotit si nějakou krásnou fotku, jež bych mohla s potěšením vystavovat kam se mi zlíbí. Pořád nic. Jsem odporně nefotogenická. Musím počkat, až se vrátí Přítelkyně z tábora, nebo můj Drahý od pryč. Odpočítávám hodiny, zatímco kloktám coca colu. Neptejte se proč.
Poslouchám Fantoma opery a nemůžu se nabažit. Protože Alice Cooper leze matce na nervy, tak ho poslouchám tajně (ve sluchátkách, který stejně řvou na celý pokoj).
Uvažuji nad spoustou kompromisů, nad spoustou možností, které křičí v koutku mé mysli, ale snažím se je ignorovat. Snažím se zavděčit a nemyslet na to, jaké by to bylo. Proč nevidí tu bolest.
Ve spánku mi zpíval, ve snách přicházel. Ten hlas, jenž mě volá a vyslovuje mé jméno. A sním snad zase, když teď shledávám, že Fantom Opery je tady. V mé mysli.

Začínám si uvědomovat, jak moc je má povaha podobné te matčině. Jen ji ještě neumím ovládat.

Je neuvěřitelně zábavné jít ven s mokrýma vlasama. Začínám je mít fakt dlouhý, když jsou rovný. Vycházím ven, sluníčko svítí, mám z toho husí kůži. A přesto je mi příjemně. Zase jdu k řece, sedám si na schody. Chvíli si čtu Idiota a potom se prostě.. dívám. Rušivou přítomnost červeného volswagna, který zaparkoval napravo ode mě se snažím ignorovat. Nějaký mladičký pár se vydal oklikou k řece. Haha. Tam je bláto. Podívám se na boty té slečny a s úšklebkem odvracím pohled - bílé sandále. Hodně štěstí. (Za své potěšení z cizího neštěstí jsem byla až příliš tvrdě potrestána - vlasy mi uschly do fakt divnýho tvaru.)
Jedinou mou nynější vazbou k minulosti je nejlepší kamarád. Nevzdám se ho, už nikdy. Náš týden bude náš týden. Ať se ti naši třeba užárlí. Jen my dva víme, že nic nebude. Kromě focení. A nás. Těším se, už posté.

Křivda. Křivda na každém rohu. Ale stejně mlčím, mlčím a mlčím, protože co jiného mám dělat. Už se nechci obhajovat, nemá to smysl, vyrostla jsem z těch dlouhých smysluplných vzkazů, z histerie. Už mě to nebaví, nemám to zapotřebí. Dívám se dál, snažím se dívat se dál. A tak to končí tím, že se bez jediné slzy zpovídám mámě nebo sestře, které mi odpoví, že tím, co jsem udělala a jak jsem to udělala, jsem ohromně vyrostla, že jsem vyrovnaná. Aha. Ale vlastně jo. Přijde mi, že mě máloco rozhází, protože nějak nemám potřebu všechno řešit s horkou hlavu, obviňovat ostatní z informací, které jsem se doslechla. Už ne.
Klikám na tlačítko stočené šipky, zas a znovu. Nevím, co si od toho slibuju. Aktualizace. A znovu. Potřebuju mít alespoň pocit, že něco dělám, že pro něco žiju. Pro co žiju? Pro sebe samu. To jsem vždycky odpovídala. A stojím si za tím. Pro co jiného bych měla žít, kdybych nevěřila sama sobě, své pravdě, svým činům, svým snům? V co jiného už bych měla věřit než v samu sebe. Unavuje mě číst a slýchavat lidi bez trochy sebekázně, jež stále opakují, že neví co se životem. A vím to já? Ví to ona? Ví to on? Nikdo to nevíme, jen prostě jsme - jsme a jsme šťastni. Proč bychom být neměli?
Pokládám si hrozně divný otázky, lezu na nervy sama sobě.
Každý můj krok je odsuzován a mě to mrzí, proč vlastně? Proč mě mrzí, že mě lidé odsoudili, když vlastně i já odsoudila je? Já odsuzuji tiše, bez hlásky, odsuzuji ve svém nitru. Nesleduji každý krok, každé písmenko, tak proč oni ano. Nuda je špatný pán.
Na spoustu svých starých známých jsem si vytvořila nový názor. Přehodnotila vše a musela se kát, že jsem si o nich předtím myslela špatné věci, zatímco jsem přehlížela fakta.
Vážně uvažuju o tom, že bych zašla do kostela ke zpovědi. Potřebovala bych to. Vypovídat se někomu, kdo by mi snad ani nebyl schopen odpovědět. Potřebovala bych ještě jednou vědět, že jsem udělala dobře, že nejsem hříšník. Přála bych si, aby to lidé kolem mě pochopili. Ale k čemu mi to je, chtít.
Bože, směšný nápad.
Připadám si strašně vtipně, když jsem s nimi. Ne jako speciální případ do oddělení vražd, ale jako normální holka s vtipnými poznámkami.
- Opovaž se na mě zapomenout.
- Koupím si perník s tvým jménem.
- Nebo perník "Jsi moje jediná" a budeš jich chtít deset, viď.
- Ty si poklad.
- Hm.
Na čtvrtém prstu, těsně vedle stříbrného prstýnku mi přistál bílý motýl. Ve snaze ho nezahnat téměř nedýchám. Prohlížím si jeho křídla a tiše mu je závidím. Už posté.
Čtu si malou ohmatanou zelenou knížku. Slova, která nemám komu vrátit. Začínám si libovat v poezii. Nemám tušení proč. Je to snad jediné místo, ve kterém do sebe věci zapadají i nezapadají a vlastně na tom nezáleží. Malebnost slov, jež si předčítám nahlas, šeptám je do ticha neposkvrněné noci se mi vrývají do paměti jako hluboká řezná rána.
A takhle nějak jsem přišla o sen, že se smutný prach rozteče v podvědomí a nezbyde po něm nic než jen hladký povlak. Chci létat, chci to víc, než všechno ostatní, chci uletět pryč z reality. Klišé. Píše to každý. Klišé - toť mé nové jméno.
Tiše čekám na každou odpověď, prohrabuju se v bezedné kabelce a hledám kapesníčky. Vytáhnu jeden, tenký, hladký a setřu si jím rtěnku. A dál se dívám na ty tečky u jména osoby, jejíž přítomnost snad ani nešlo předpokládat. Ten stravující pocit křivdy, zloby, vášně, vzteku... a přesto mám ruce klidně složené na klíně a mlčím. Mlčím, až je mi z toho zle. Potřebovala bych mluvit, ale nejde to. Je to jakobych svá ústa zamkla a klíček zahodila do řeky pod padacím mostem. Ovládám se. Dává mi to sílu. Neskutečnou sílu všechno přestát. Myslím na osudy své rodiny, děsí mě, ale přesto věřím. Vidím budoucnost a pro tu žiju. Pro tu budoucí Renatu, co bude číst ohmatané provizorní deníky a luštit neuspořádané písmo. Těším se na tu holku. Snad je šťastná. Šťastnější. Skoro nejím. Alespoň zhubnu.
Přeju k narozeninám lidem, kteří se mě před lety pokoušeli dostat v domnění, že je mi sedmnáct. Osobě, kterou jsem viděla jednou v životě. Odvaha level 99.
Ti jež spatřili tvou tvář odvrací se strachem. Já jsem tvou maskou. Má duše s hlasem mým - v jedno spojené.
A přesto vlastně nemám důvod být nešťastná. Učím se radovat z maličkostí. Raduju se z vlastní samoty a s každou ránou pod pás jsem silnější a lidem za ně děkuji. Co bych bez nich byla? Troska, co se nedokáže s ničím vyrovnat. Namísto toho jsem tu, jsem tu a vážím si toho. A po noci /dobře, tak od sedmi do deseti, ale pro mě by to měla být půlnoc, že/ chodím do kin a potkávám hezký kluky, na které se ani nepodívám, přestože jejich pohled patří jen mně. Užívám si to, vyhřívám se pod jejich prahnoucími laskajícimi pohledy a je mi fajn. Stejně vím, že s nimi nikdy mluvit nebudu.
Ten krásný pocit mi zkazí setkání s bývalým spolužákem. Pískne na mě. Zamávám mu. Prosím, postavte mě ke zdi, zastřelte a nechte krvácet. Stejně to vyjde nastejno.
Všichni jsou křehcí jako panenky. Jsou to loutky, za něž se neobtěžuji tahat, jen sleduji, jak se krčí v rohu mého pokoje a padá na ně smutný prach zapomnění. A já u toho koušu zelené jablko.
Sing my angel.
Zpívej.
Zpívej můj anděli hudby.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hayley Hayley | Web | 9. července 2013 v 12:51 | Reagovat

Jeden z mála dlouhých článků co jsem četla až dokonce:) opravdu se mi líbí jak píšeš:)  nevím jak vyjádřit pocit a dojem který z tohoto článku mám jen bych prosila až napíšeš něco nového informuj mě:)

2 Doma Doma | Web | 9. července 2013 v 13:54 | Reagovat

The Phantom of the opera ♥ ♥ ♥ ááách ...
Bojuj za skútr už z principu :)

3 H. H. | Web | 9. července 2013 v 14:51 | Reagovat

Zbožňuju ten song ! :)
Pro co žít? Pro sebe samu.  Ani nevíš jak moc mě to inspirovalo! :)

4 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 9. července 2013 v 16:08 | Reagovat

You're stronger, than other people can think, you are...
Me too.
Tedy alespoň se o to snažím.
A radovat se z maličkostí.
Jako třeba ze závanu větru, nebo z nového dopisu ve schránce, adresovaného mé maličkosti.
Ano a nastotisíckrát ano.
Máš pravdu!
A nádherně píšeš, občas se mi zdá, jakoby to byl nějaký příběh. Ale je tím silnější, když a protože je o tobě.
:)

5 Nellie Happiness Nellie Happiness | Web | 9. července 2013 v 16:52 | Reagovat

Moc hezky píšeš :)

6 Beatricia Beatricia | Web | 9. července 2013 v 16:59 | Reagovat

To je opravdu krásný článek... máš bohatou slovní zásobu a skvělé vyjadřování.
Děkuji ti za milé blahopřání u Vendy. Moc mě to potěšilo.☼☼☼

7 Intuice Intuice | E-mail | Web | 9. července 2013 v 17:12 | Reagovat

Zrovna dnes jsem šla s mokrými vlasy z koupálka! bylo to příjemné v tom vedru!

8 m. m. | Web | 9. července 2013 v 18:29 | Reagovat

ale anoo, obyčejně letní jsou všechny moje fotky v létě..:D:)

9 Hani | bevintage.blog.cz Hani | bevintage.blog.cz | Web | 9. července 2013 v 20:24 | Reagovat

tvoje články ve mne vyvolávají pocity, na které mi nestačí slova. nemůžu si pomoci, ale i po stopadesátém přečtení se v některých situacích nepřestávám vidět. a přitom tam chci vidět jiné lidi.
jestli jsem to dobře pochopila, někomu jsi psala. nenacházím odpově´d na mou otázku - co ti odepsal?
ráda bych se naučila radovat z maličkostí. vlastně se z některých doopravdy raduji, ale něco, co mi přijde jako každodenní věc, může být třeba pro někoho poklad, za který by dal cokoli.
hledám ve tvých článcích inspiraci. píšeš dokonale, na můj vkus snad ještě lépe. jediné, co mne trápí je to, že to neumím jako ty. ale každý jsme originál.
hrozně se těším na další článek. abych znovu mohla najít a zase ztratit samu sebe v cizích větách.

10 ellie. ellie. | Web | 9. července 2013 v 21:34 | Reagovat

boha.. já chci taky skútr! :D
a co mám, že ano.
no nic nemám.
za dva roky si dělám na motorku a auto.
a co dostanu.
možná ten řidičák.
a to jen možná. :D

Alice Cooper^^

někomu se vyzpovídat je fajn.
zvlášť když víš, že to nikomu nevykecá.
uleví se ti.
to každopádně.

píšeš krásně, poutavě.. a tak.
nejsem tu naposledy.

11 Vendy Vendy | Web | 9. července 2013 v 21:53 | Reagovat

To je krásný článek. Spousta poletujících myšlenek, přání, vykřičníků i otazníků, chutě i vůně, máš dar slova, umís s nimi zacházet.

12 pavel pavel | Web | 9. července 2013 v 22:39 | Reagovat

Mně včera večer přistála na prstu strašně velká můra a úplně jsem se jí lekl, protože jsem v první chvíli myslel co to velkého po mně leze. :D

13 naivepesimist naivepesimist | Web | 10. července 2013 v 0:01 | Reagovat

taky chi rudý rty a sny plný klišé. roztrhaný punčochy a kraťasy a bejt punk a poslouchat operu.

... a zase tě vidět.

14 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 10. července 2013 v 10:53 | Reagovat

úžasně jsi to napsala :)
a The Phantom of the Opera se mi víc líbí od Nightwish ;) Tarja to podala skvěle a říkám si, že už jsem to dlouho neslyšela :))

15 Agie* Agie* | Web | 10. července 2013 v 12:47 | Reagovat

Takovou realitu bych ani já nechtěla zažít. Děkuju moc,jsem ráda,že to nějak zapůsobilo).

Hodně,hodně zajmavé úvahy,nebo jak to napsat. Z toho co píšeš jsem pochopila,že ti bude 15. Na svůj věk mi připadáš hodně chytrá,o pár levlů výš než jiné holky ve tvém věku,vyspělejší a možná i vyrovnanější,připadáš mi i rozumná,což oceňuji.
Doufám,že se skútru dočkáš,taky jsem po něm vždy toužila,ale když padlo 15,přešlo mě to.
Vždy když vyjdu ven s mokrými vlasy,zapalím si cigaretu,která ihned zažene vůni šamponu,cítím se skvěle. Když přijdu domu a podívám se do zrcadla,říkám si "sakra to je trest za to,že kouřím!",protože vždycky vypadám jak nějaká lejdý z 50.let!:D
Papkej pořádně,myslím si,že nepotřbeuješ zhubnout(ale vedet to samozřejmě nemůžu).
No držím palce,at se ti ve všem daří! Užij si léto:).

16 Bliss Bliss | Web | 10. července 2013 v 15:25 | Reagovat

Když se člověk neraduje z maličkostí, jeho život je o něco ochuzenej, řekla bych ;)

17 Eleanor Eleanor | 11. července 2013 v 14:27 | Reagovat

"Ten stravující pocit křivdy, zloby, vášně, vzteku... a přesto mám ruce klidně složené na klíně a mlčím. Mlčím, až je mi z toho zle. Potřebovala bych mluvit, ale nejde to. Je to jakobych svá ústa zamkla a klíček zahodila do řeky pod padacím mostem." - Přesně! Přesně moje pocity.
Jít ven s mokrými vlasy je blaho. Tohle mám na létu ráda. I když mi to pak taky usychá dosti podivně.

18 LuSsy LuSsy | Web | 11. července 2013 v 19:48 | Reagovat

Díky za tipy. Já jsem se zamilovala do Bendera. :D

19 Allys♥Cook Allys♥Cook | Web | 12. července 2013 v 15:39 | Reagovat

není to kniha ten nadpis?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama