Pár havraních copánků

18. července 2013 v 15:09 | Cleopatra |  Černobílá duha
Splétám slova do vět, bezmyšlenkovitě je trhám jako jemné pavučiny, co mi lnou na prstech. Snažím se vyjádřit něco, co je ve mně - co je podstatou mě samotné, ale nevím jak, slova se vytrácí. Jako mávnutím hůlky zapomínám smysl vět, které chci vyslovit, přeskakuju samu sebe. Slova jsou ukrytá pod neviditelným pláštěm a já se marně otáčím kolem své osy a snažím se je nalézt. Kráčím přes vrcholky hor, koruny stromů a ústí řek. Skládám své sedmimílové boty do batůžku, který zahazuju do víru prachu ve své hlavě.
Odpočítávám hodiny od dnů, dny od let a léta od života. Kvůli každé drobnosti se vracím a počítám znovu. Úsměvy na mě samotnou mají efekt elektrického výboje.
Dostala jsem gerbery od kluka, co jsem ho potkala za magistrátem, neznala jeho jméno a nikdy s ním nemluvila. Než jsem mu stihla alespoň poděkovat, utekl. Proč všichni utíkají?
Kamenné schody se pode mnou hroutí, cítím jejich tíhu na hrudi, ale kde se tam vzala? Tma, co mi zastínila výhled mě jako jediná žene kupředu a mně to dodává sílu. Je to můj soukromý akumulátor.
A pak si vzpomenu na sbírku svých cédéček a tak se do jednoho z nich, jako vždy neoznačeného, zaposlouchám. Deska v přehrávači z minulého století (doslova) zadrhává, a já se tím zvukem konejším. Zbyly sny, zbyla spousta snů, které mám ještě před sebou. Zbyl mi ten pocit vlastní sebejistoty, sebekázně. A díky tomu jsem to já. Nesmím zapomenout.

Mažu slova, myšlenky, osoby a samu sebe z obzoru. Nepřemýšlím, když píšu. Nepřemýšlím, když chodím. A soustředím se na to, že mrkám. Červený koberec pod mýma nohama se mi vysmívá, když v černých lodičkách škobrtnu. Dlouhé šaty se za mnou stáčí do podivných vln, ale já nepřemýšlím a snažím se přehlížet pohledy starších mužů, kteří by se měli věnovat svým manželkám. Vítr mi rozcuchal nepoddajný účes, ale mě to jedno - vždyť nepřemýšlím. Pomyslně se usmívám na lidi kolem sebe a přitom zarývám nehty do malé černé kabelky, kterou svírám v náručí. Lidi mi potřásají rukou a rozebírají, jak jsem se změnila. Nevím, jestli to brát jako kompliment a tak se jen rozpačitě usmívám a přitakávám. A potom zase popojdu o kousek dál a snažím se ulovit tu trochu limetkového džusu stojícího v rohu. A pak znovu odpočítávám. Jak krátký se může zdát čas, který strávím sama a dlouhý ten, který sama čekám.

Ne že bych byla přímo fanynka Lucky Bílý, ale člověk musí uznat - zpívat umí. Ať už se někomu líbí jak ječí nebo ne. A tahle písnička je legen.. počkej si.. dární.
Legendární.

Pomalu píšu na papír klíčová slova - seznam věcí, které musím vzít s sebou, až pojedu pryč. Těším se. Třeba se tu ukoušete. Píšu slova a poslouchám Čau lásko. Hrabe mi totiž. A začínám ujíždět na českých hitovkách. Už jsem si s nimi vypálila (další) cédéčka. A vlastně mě to ohromně uklidňuje. Z okna mi do pokoje putují sluneční paprskyy a já téměř nevidím na monitor. Kolem mě se to blyští čistotou, začínám mít posedlost uklízením (nevím, kde se vzala) a dočasnému spolubydlícímu to leze na nervy. Stejně je to fajn.
Četla jsem si staré deníky. Ten první jsem psala přerývavě, pět let. V těch blocích se ukrývá tolik mých zmatených myšlenek psaných neuspořádaným písmem. Tolik přeškrtaných vět. Na tváři se mi objevuje úsměv, když mi dochází, že nebýt těch zápisků, ty okamžiky by už dávno smyl čas. A potom si procházím alba z dětství. Nemůžu se zbavit dojmu, že jako jediná se tvářím zamyšleně a ani trochu roztomile. Tehdy jsem měla vlasy rovné jako hřebíky a krátké jako bratr. Oči blankytně modré. Na sobě tmavě modrou sukýnku s kytičkami. A teď - vlasy kudrnaté do půli zad a oči barvy zelené, kterou narušují záblesky modré a šedé a hnědé. Kam se to všechno podělo? Tak rychle.
- Máš uhrančivej pohled, víš to?
- Proč?
- To ty barvy.
- Aha.
Tak teda jo. Dik.

Šla jsem do krámu a kupovala pórek. Dveře se otevřeli, usmál se na mě kluk, s kterým se tam pravidelně potkáváme, ale nikdy nemluvíme a mě vítr rozcuchal vlasy. Zase. Volné tílko se uvolnilo ještě víc a černé šortky prosvítilo sluníčko. Najednou jsem si připadala tak hezky. Cucám tic tac a užívám si rána.

Tančím po oběžné dráze, tiše šeptám prachu a zvonkohra konejší hvězdy, jejichž záře uhasíná. Horizont mě vrací paprskům slunce a Pluto se zdálky směje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 18. července 2013 v 18:25 | Reagovat

Příště ho chytit za rukáv a podržet si ho. :D

2 LuSsy LuSsy | Web | 18. července 2013 v 21:11 | Reagovat

Děkuji. A co teď cvičíš? Jen tak něco a nebo nějaký program?
Jasné, jasné. Budu informovat na blogu. Asi bych se měla začít i zase vážit. :D

3 hudebni devka. hudebni devka. | Web | 19. července 2013 v 0:26 | Reagovat

zni to strasne hezky. vsechno.

4 Vendy Vendy | Web | 19. července 2013 v 0:34 | Reagovat

Nádhera.
I takto se dá prožívat den, i takto se dá myslet. Úklid, staré vzpomínky, trocha návratů a znovuobjevování.
Česká muzika? Palec nahoru! Kam až sahá tvůj rozsah? Rock, pop, folk, country?
Most přes minulost je krásná písnička, ta se Bílé opravdu povedla.
Nemáš špatné dny - jeden kluk ti dá gerbery, druhý se na tebe usměje... to je přece hezké.

5 Vendy Vendy | Web | 21. července 2013 v 11:38 | Reagovat

Klikla jsem a zírám. Není tu nový kabátec?
Zajímavý, atraktivní a docela i krásný.
Ale po bílém pozadí se mi stýská...

6 Hani | bevintage.blog.cz Hani | bevintage.blog.cz | Web | 21. července 2013 v 14:02 | Reagovat

Staré hitovky? Já jsme zatím české muzice na chuť nepřišla. To je zvláštní, stejně jako posedlost úklidem, nebo skutečnost, že pokaždé píšeš článek jinak, ale přitom je to pořád tvůj styl.
Brala bych jako důvod k potěšení ty dva kluky, co ti dávají gerbery, nebo je bezeslov potkáváš v obchodu.
Musím ještě pochválit nový vzhled. Ačkoli nemám černou ráda, tenhle má něco do sebe. Jakoby se v tom odrážel podtext tvých článků a aktuálních pocitů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama