Červenec 2013

Jako černá a bílá

23. července 2013 v 19:44 | Cleopatra |  Černobílá duha
Tu spoustu slov, která se mi rodí v hlavě tak, jako samospoušť svítí na varování, že přichází ten moment, když všichni zakřičí sýýýýr - nestíhám je vnímat. Napíšu je a přeškrtnu, tak jako pokaždé. Jejich vzezření mě konejší někde v jádru podstaty mě samé. Skutečnost se vytrácí někam do éteru. Běhám po ulicích a snažím se chytit dým. Marně.
Něco se ve mě zlomilo, už tehdy, toho měsíce, toho dne, v ten moment. Je to skoro rok? Cítíla jsem to, ale utěšovala jsem se, že je to jen má domněnka, že se zase projevuje má paranoia. Ale teď to vím, teď jsem si tím jistá. Tak jako vím, že sluníčko zase zapadne za obzor, jsem si jistá tímhle. Brouk, který se usídlil v myšlenkách a neustále posílá signály. Vyčkávám.

A potom nic.

Sedím na trávě a píšu seznam míst, kam se musím s Drahým podívat. Minou mě nějací týpci a tak popadnu blog a spěšně opouštím příjemně chladné místečko pod kaštanem.
Začíná mě rozčilovat, jak moc ostražitě se chovám. Bojím se věcí, lidí v mé bezprostřední blízkosti a každého si držím dál od těla. Neustále se klepu, že si na mě někdo něco dovolí a vybavují se mi okamžiky, které mi k obavám zavdávají důvod.

Hedvábně bílé záclony visí kousek ode mě a za nimi velké omšelé okno. Z pozice kde sedím, vidím jen vršky hlav kolemjdoucích lidí. V košili, co mám na sobě, je mi neúprosně vedro, ale je pohodlná a tak ji k sobě tisknu ještě pevněji. Sama už nevnímám, zda je mi horko nebo zima - jednu chvíli se třesu, druhou zase nemůžu dýchat. Schyzofrenie? Jak by řekla jedna milionová dívka, tisíceré možná. Někdy mám pocit, že jsem dvě, tři, možná i víc osob v jednom.
Děsí mě spousta termínů, které mám před sebou. Na druhou stranu vím, že to také znamená spoustu rituálů, které tak moc zbožňuju. A přesto je tu svíravý pocit v žaludku, v krku se mi při tom pomyšlení dělá velký knedlík, obavami, že to nezvládnu.

Miluju vůni aviváže.

Dochází mi kreativní nálady, prostoduché věty se mi zadrhávají v hrdle a tam utkvívají jako malomocné. Irituje mě slaboduchost povah některých lidí a jejich zkreslené představy o tom, jak se má žít a o nich samotných. Svět kolem mě se točí a točí, sleduju to zmateným pohledem se zatajeným dechem. Bolí mě hlava z usazené vůně našeho auta a málem skáču ven. Divnej pocit. Jsem jako v polospánku.
Přes cestu mi přeběhla černá kočka.
Momentka.
Byla jsem s Přítelkyní u vody. Nesnáším vůni rybiny, ale Labe mi voní. A Labe voní po rybině. Jsem divná.
Mám lepší náladu, daleko lepší než za posledních pár dní, zase jsem šťastná. Mám spoustu vtipných fotek.
- Hele kapr!
- Kapr?
- Teda, ryba.
Měla bych se začít ten přírodopis trošku učit.

Děsí mě ne zcela konkrétní, zamlžené představy. Pronásledují mě ve snech. Diplomy, co mi visí na zdech - co když už k nim žádný nepřibude? Tragickost vlastní povahy mě rozčiluje, veškeré své představy ženu kupředu s cílem, aby skončili šťastně, ale nakonec se přistihnu s myšlenkami na pravý opak.
A přesto, nemůžu si stěžovat. Lezla po mně malá neteřinka a já se opájela její dětskou vůní (lepší než kterýkoliv parfém).

Ujíždí mi jeden trolejbus za druhým a tak čekám s knihama v náručí na opuštěné zastávce a snažím se ignorovat sluneční paprsky, které mi skrz husté vlasy tečou do hlavy. Přemýšlím, jak hezký by byl svět, kdyby se lidé naučili chodit včas. Přemýšlím, jak moc jsou vlákna osudu propletená s mými vlastními rozhodnutími a zda na nich vůbec záleží. Pomyslná přemýšlivost. Snažím se vybavit si koleje, les, fotbalové a dětské hřiště, dům a jablka. Okamžitý okamžik pominul a já proti vlastní vůli zapomínám.

Nezbývá mi, než se rozloučit. Čeká mě náročných deset dní u moře. Snad se vrátím opálenější, čerstvější, svěžejší, voňavější, slanější a.. tak.

p.s. znáte ten pocit, když si vpletete do vlasů květinu a ona vám přímo ve vlasech rozkvete? Ne? Já taky ne. Ale musí to být super.


Pár havraních copánků

18. července 2013 v 15:09 | Cleopatra |  Černobílá duha
Splétám slova do vět, bezmyšlenkovitě je trhám jako jemné pavučiny, co mi lnou na prstech. Snažím se vyjádřit něco, co je ve mně - co je podstatou mě samotné, ale nevím jak, slova se vytrácí. Jako mávnutím hůlky zapomínám smysl vět, které chci vyslovit, přeskakuju samu sebe. Slova jsou ukrytá pod neviditelným pláštěm a já se marně otáčím kolem své osy a snažím se je nalézt. Kráčím přes vrcholky hor, koruny stromů a ústí řek. Skládám své sedmimílové boty do batůžku, který zahazuju do víru prachu ve své hlavě.
Odpočítávám hodiny od dnů, dny od let a léta od života. Kvůli každé drobnosti se vracím a počítám znovu. Úsměvy na mě samotnou mají efekt elektrického výboje.
Dostala jsem gerbery od kluka, co jsem ho potkala za magistrátem, neznala jeho jméno a nikdy s ním nemluvila. Než jsem mu stihla alespoň poděkovat, utekl. Proč všichni utíkají?
Kamenné schody se pode mnou hroutí, cítím jejich tíhu na hrudi, ale kde se tam vzala? Tma, co mi zastínila výhled mě jako jediná žene kupředu a mně to dodává sílu. Je to můj soukromý akumulátor.
A pak si vzpomenu na sbírku svých cédéček a tak se do jednoho z nich, jako vždy neoznačeného, zaposlouchám. Deska v přehrávači z minulého století (doslova) zadrhává, a já se tím zvukem konejším. Zbyly sny, zbyla spousta snů, které mám ještě před sebou. Zbyl mi ten pocit vlastní sebejistoty, sebekázně. A díky tomu jsem to já. Nesmím zapomenout.

Mažu slova, myšlenky, osoby a samu sebe z obzoru. Nepřemýšlím, když píšu. Nepřemýšlím, když chodím. A soustředím se na to, že mrkám. Červený koberec pod mýma nohama se mi vysmívá, když v černých lodičkách škobrtnu. Dlouhé šaty se za mnou stáčí do podivných vln, ale já nepřemýšlím a snažím se přehlížet pohledy starších mužů, kteří by se měli věnovat svým manželkám. Vítr mi rozcuchal nepoddajný účes, ale mě to jedno - vždyť nepřemýšlím. Pomyslně se usmívám na lidi kolem sebe a přitom zarývám nehty do malé černé kabelky, kterou svírám v náručí. Lidi mi potřásají rukou a rozebírají, jak jsem se změnila. Nevím, jestli to brát jako kompliment a tak se jen rozpačitě usmívám a přitakávám. A potom zase popojdu o kousek dál a snažím se ulovit tu trochu limetkového džusu stojícího v rohu. A pak znovu odpočítávám. Jak krátký se může zdát čas, který strávím sama a dlouhý ten, který sama čekám.

Ne že bych byla přímo fanynka Lucky Bílý, ale člověk musí uznat - zpívat umí. Ať už se někomu líbí jak ječí nebo ne. A tahle písnička je legen.. počkej si.. dární.
Legendární.

Pomalu píšu na papír klíčová slova - seznam věcí, které musím vzít s sebou, až pojedu pryč. Těším se. Třeba se tu ukoušete. Píšu slova a poslouchám Čau lásko. Hrabe mi totiž. A začínám ujíždět na českých hitovkách. Už jsem si s nimi vypálila (další) cédéčka. A vlastně mě to ohromně uklidňuje. Z okna mi do pokoje putují sluneční paprskyy a já téměř nevidím na monitor. Kolem mě se to blyští čistotou, začínám mít posedlost uklízením (nevím, kde se vzala) a dočasnému spolubydlícímu to leze na nervy. Stejně je to fajn.
Četla jsem si staré deníky. Ten první jsem psala přerývavě, pět let. V těch blocích se ukrývá tolik mých zmatených myšlenek psaných neuspořádaným písmem. Tolik přeškrtaných vět. Na tváři se mi objevuje úsměv, když mi dochází, že nebýt těch zápisků, ty okamžiky by už dávno smyl čas. A potom si procházím alba z dětství. Nemůžu se zbavit dojmu, že jako jediná se tvářím zamyšleně a ani trochu roztomile. Tehdy jsem měla vlasy rovné jako hřebíky a krátké jako bratr. Oči blankytně modré. Na sobě tmavě modrou sukýnku s kytičkami. A teď - vlasy kudrnaté do půli zad a oči barvy zelené, kterou narušují záblesky modré a šedé a hnědé. Kam se to všechno podělo? Tak rychle.
- Máš uhrančivej pohled, víš to?
- Proč?
- To ty barvy.
- Aha.
Tak teda jo. Dik.

Šla jsem do krámu a kupovala pórek. Dveře se otevřeli, usmál se na mě kluk, s kterým se tam pravidelně potkáváme, ale nikdy nemluvíme a mě vítr rozcuchal vlasy. Zase. Volné tílko se uvolnilo ještě víc a černé šortky prosvítilo sluníčko. Najednou jsem si připadala tak hezky. Cucám tic tac a užívám si rána.

Tančím po oběžné dráze, tiše šeptám prachu a zvonkohra konejší hvězdy, jejichž záře uhasíná. Horizont mě vrací paprskům slunce a Pluto se zdálky směje.

Uhlí ti spálilo zorničky

12. července 2013 v 15:04 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Kolik let uplynulo od dob, kdy jsem se krčila v koutku stínu na schodech od zahrady a psala si čtenářský deník. Kolik let uplynulo od toho léta. A přesto, stále jsem to já - nic se nezměnilo. Stále sedím na též zahradě, jen jsem se přesunula do stínu stromů, jež mě za ta léta přerostly. Stále píšu, jen ne deník čtenářský, ale skladuju myšlenky do poznámek v mobilu nebo do deníku ležícího naproti mě. Stále mám tutéž alergii. Stáhle vztahuji ruce k mamince, aby mě objala. Nic se nezměnilo. Všechno podstatné zůstalo. Naplňuje mě to ohromným klidem. Dobré věci mohou zůstat stejně dobré, jako byli kdysi. I za ty roky, jejichž přesný počet snad ani nechci znát.
A tak se dívám nahoru, tam do výšin. Vidím nebe a ptáky a hvězdy, které ještě nevyšly a čekají, až budou mít pro koho svítit. Slyším zpěv a cítím smír. Trochu mě bolí hlava, ale na dece s levhartem lemované blankytně modrým proužkem se těžko schováte. Ležím na zádech a nepřemýšlím. Všechno to mělo smysl, všechno to, pro co tu jsme.
Kolem mě projíždí auto a nějací haranti se mě ptají, jestli nemám prachy. Nedám, ani kdybych měla; dělám, že spím. Se slunečními brýlemi, které dokonale schovávají hnědé váčky pod mýma očima, se nesnažím myslet pozitivně ani do budoucna ani na nic jiného. Vidím všechno tak, jak to je. (A jestli ne, tak je to krásná iluze.) Měla bych se toho děsit?Možná. Ale namísto toho jsem v klidu. Uklidňuje mě myšlenka na šustící zelené listí nad mou hlavou a projíždějící vlak. Napravo ode mě je kámen, na němž mám položenou malou decentní skleničku s něčím tak moc sexy, jako je šťáva. A bolí mě hlava z vína, které jsem včera vypila s rodičema. /Hardcore/

Má mě rád, nemá mě rád. Má mě rád, nemá mě rád. Ani nevím, na koho bych měla myslet. A není to jedno? Bezmyšlenkovitě trhám sametovou chloubu sedmikrásek a vzápětí se jim hystericky omlouvám. Odpusťte.
V náručí třímám asi tak tucet šišek, shledávám je jako trofej, po půl hodině lezení po celé délce zahrady. Sedím na houpačce odkud se snažím trefit do smrku stojícího opodál. (Výsledek - nikdy mi nedávejte do ruky zbraň.)
Vítr prolistoval celou knížku ležící na plyšové dece. Asi na ní neshledal nic zajímavého a tak ji nechal opušťěně ležet na náhodné stránce. 248

Hledám čtyřlístek mezi pampeliškami.


Vdechuju těžkou vůni starých svazků not, jimiž jsou police přeplněny. Beru do rukou jeden, ten, který se mi obzvláště zalíbil. Po krajích je černě lemován, jinak jeho barva představuje odstíny béžové, která trhavě přechází v sytě hnědou. Beethoven. Stránky jsou bělejší, než jsem očekávala. Další svazek. Opět černě lemován, tentokrát s výplní kouřově šedé. J.B.Cramer. Stránky jsou o něco nažloutlejší, neuspořádané noty se kupí na hrubém papíru. Vracím knihu zpět a vychrlí se na mě vodopád papírů, na nichž je nečitelným písmem napsána spousta slov. V nose mě zašimrá, když zaregistruji tu usazenou provokativní vůni. Hlasitě kýchám a sesunu se do křesla.
Na hlavu mi spadl diplom.

Rozdala jsem lásku motýlům a hrdličkám. Počmárala jsem se fialovou fixou a tuží. Ležela jsem na trávě a nade mnou se schylovalo k bouřce. To se bohové mračí. V jaké knížce to jen bylo? Rozepnula jsem si košili a neznala důvod. Nechala se využít a nevydala hlásku. Spřádala plány, jež jsem nikdy nevykonala. Odpověděla mlčením, jež zaplnilo ticho. Provrtala si srdce půjčenou sbíječkou, kterou musela vrátit. Pořezala lavičku a potom plakala.

Poznámka pod čarou
Sociální smír znamená: My budeme žít z vaší práce a dřiny a vy budete držet hubu a mít nás rádi.
(vydejte se na Doubravku a podívejte se na modrý koš, který potkáte po cestě)

Hvězdy nám nepřály

9. července 2013 v 12:25 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Kolik slunečních paprsků přijde vniveč, když dopadají jen na vršek oblaku? Bělavé nebe. Zpívej můj anděli, nechť je tvůj hlas vším. Co přináší, tvá slova; co vrhají do nemilosrdných plamenů zapomnění.

Marně se snažím vysvětlit otci, že mám stejné právo vlastnit od patnácti skútr jako můj bratr, nehledě na to, že mě bude patnáct dřív. Vím, že mi ho nekoupí. Ale jde o princip.
Snažím se vyfotit si nějakou krásnou fotku, jež bych mohla s potěšením vystavovat kam se mi zlíbí. Pořád nic. Jsem odporně nefotogenická. Musím počkat, až se vrátí Přítelkyně z tábora, nebo můj Drahý od pryč. Odpočítávám hodiny, zatímco kloktám coca colu. Neptejte se proč.
Poslouchám Fantoma opery a nemůžu se nabažit. Protože Alice Cooper leze matce na nervy, tak ho poslouchám tajně (ve sluchátkách, který stejně řvou na celý pokoj).
Uvažuji nad spoustou kompromisů, nad spoustou možností, které křičí v koutku mé mysli, ale snažím se je ignorovat. Snažím se zavděčit a nemyslet na to, jaké by to bylo. Proč nevidí tu bolest.
Ve spánku mi zpíval, ve snách přicházel. Ten hlas, jenž mě volá a vyslovuje mé jméno. A sním snad zase, když teď shledávám, že Fantom Opery je tady. V mé mysli.

Začínám si uvědomovat, jak moc je má povaha podobné te matčině. Jen ji ještě neumím ovládat.

Je neuvěřitelně zábavné jít ven s mokrýma vlasama. Začínám je mít fakt dlouhý, když jsou rovný. Vycházím ven, sluníčko svítí, mám z toho husí kůži. A přesto je mi příjemně. Zase jdu k řece, sedám si na schody. Chvíli si čtu Idiota a potom se prostě.. dívám. Rušivou přítomnost červeného volswagna, který zaparkoval napravo ode mě se snažím ignorovat. Nějaký mladičký pár se vydal oklikou k řece. Haha. Tam je bláto. Podívám se na boty té slečny a s úšklebkem odvracím pohled - bílé sandále. Hodně štěstí. (Za své potěšení z cizího neštěstí jsem byla až příliš tvrdě potrestána - vlasy mi uschly do fakt divnýho tvaru.)
Jedinou mou nynější vazbou k minulosti je nejlepší kamarád. Nevzdám se ho, už nikdy. Náš týden bude náš týden. Ať se ti naši třeba užárlí. Jen my dva víme, že nic nebude. Kromě focení. A nás. Těším se, už posté.

Křivda. Křivda na každém rohu. Ale stejně mlčím, mlčím a mlčím, protože co jiného mám dělat. Už se nechci obhajovat, nemá to smysl, vyrostla jsem z těch dlouhých smysluplných vzkazů, z histerie. Už mě to nebaví, nemám to zapotřebí. Dívám se dál, snažím se dívat se dál. A tak to končí tím, že se bez jediné slzy zpovídám mámě nebo sestře, které mi odpoví, že tím, co jsem udělala a jak jsem to udělala, jsem ohromně vyrostla, že jsem vyrovnaná. Aha. Ale vlastně jo. Přijde mi, že mě máloco rozhází, protože nějak nemám potřebu všechno řešit s horkou hlavu, obviňovat ostatní z informací, které jsem se doslechla. Už ne.
Klikám na tlačítko stočené šipky, zas a znovu. Nevím, co si od toho slibuju. Aktualizace. A znovu. Potřebuju mít alespoň pocit, že něco dělám, že pro něco žiju. Pro co žiju? Pro sebe samu. To jsem vždycky odpovídala. A stojím si za tím. Pro co jiného bych měla žít, kdybych nevěřila sama sobě, své pravdě, svým činům, svým snům? V co jiného už bych měla věřit než v samu sebe. Unavuje mě číst a slýchavat lidi bez trochy sebekázně, jež stále opakují, že neví co se životem. A vím to já? Ví to ona? Ví to on? Nikdo to nevíme, jen prostě jsme - jsme a jsme šťastni. Proč bychom být neměli?
Pokládám si hrozně divný otázky, lezu na nervy sama sobě.
Každý můj krok je odsuzován a mě to mrzí, proč vlastně? Proč mě mrzí, že mě lidé odsoudili, když vlastně i já odsoudila je? Já odsuzuji tiše, bez hlásky, odsuzuji ve svém nitru. Nesleduji každý krok, každé písmenko, tak proč oni ano. Nuda je špatný pán.
Na spoustu svých starých známých jsem si vytvořila nový názor. Přehodnotila vše a musela se kát, že jsem si o nich předtím myslela špatné věci, zatímco jsem přehlížela fakta.
Vážně uvažuju o tom, že bych zašla do kostela ke zpovědi. Potřebovala bych to. Vypovídat se někomu, kdo by mi snad ani nebyl schopen odpovědět. Potřebovala bych ještě jednou vědět, že jsem udělala dobře, že nejsem hříšník. Přála bych si, aby to lidé kolem mě pochopili. Ale k čemu mi to je, chtít.
Bože, směšný nápad.
Připadám si strašně vtipně, když jsem s nimi. Ne jako speciální případ do oddělení vražd, ale jako normální holka s vtipnými poznámkami.
- Opovaž se na mě zapomenout.
- Koupím si perník s tvým jménem.
- Nebo perník "Jsi moje jediná" a budeš jich chtít deset, viď.
- Ty si poklad.
- Hm.
Na čtvrtém prstu, těsně vedle stříbrného prstýnku mi přistál bílý motýl. Ve snaze ho nezahnat téměř nedýchám. Prohlížím si jeho křídla a tiše mu je závidím. Už posté.
Čtu si malou ohmatanou zelenou knížku. Slova, která nemám komu vrátit. Začínám si libovat v poezii. Nemám tušení proč. Je to snad jediné místo, ve kterém do sebe věci zapadají i nezapadají a vlastně na tom nezáleží. Malebnost slov, jež si předčítám nahlas, šeptám je do ticha neposkvrněné noci se mi vrývají do paměti jako hluboká řezná rána.
A takhle nějak jsem přišla o sen, že se smutný prach rozteče v podvědomí a nezbyde po něm nic než jen hladký povlak. Chci létat, chci to víc, než všechno ostatní, chci uletět pryč z reality. Klišé. Píše to každý. Klišé - toť mé nové jméno.
Tiše čekám na každou odpověď, prohrabuju se v bezedné kabelce a hledám kapesníčky. Vytáhnu jeden, tenký, hladký a setřu si jím rtěnku. A dál se dívám na ty tečky u jména osoby, jejíž přítomnost snad ani nešlo předpokládat. Ten stravující pocit křivdy, zloby, vášně, vzteku... a přesto mám ruce klidně složené na klíně a mlčím. Mlčím, až je mi z toho zle. Potřebovala bych mluvit, ale nejde to. Je to jakobych svá ústa zamkla a klíček zahodila do řeky pod padacím mostem. Ovládám se. Dává mi to sílu. Neskutečnou sílu všechno přestát. Myslím na osudy své rodiny, děsí mě, ale přesto věřím. Vidím budoucnost a pro tu žiju. Pro tu budoucí Renatu, co bude číst ohmatané provizorní deníky a luštit neuspořádané písmo. Těším se na tu holku. Snad je šťastná. Šťastnější. Skoro nejím. Alespoň zhubnu.
Přeju k narozeninám lidem, kteří se mě před lety pokoušeli dostat v domnění, že je mi sedmnáct. Osobě, kterou jsem viděla jednou v životě. Odvaha level 99.
Ti jež spatřili tvou tvář odvrací se strachem. Já jsem tvou maskou. Má duše s hlasem mým - v jedno spojené.
A přesto vlastně nemám důvod být nešťastná. Učím se radovat z maličkostí. Raduju se z vlastní samoty a s každou ránou pod pás jsem silnější a lidem za ně děkuji. Co bych bez nich byla? Troska, co se nedokáže s ničím vyrovnat. Namísto toho jsem tu, jsem tu a vážím si toho. A po noci /dobře, tak od sedmi do deseti, ale pro mě by to měla být půlnoc, že/ chodím do kin a potkávám hezký kluky, na které se ani nepodívám, přestože jejich pohled patří jen mně. Užívám si to, vyhřívám se pod jejich prahnoucími laskajícimi pohledy a je mi fajn. Stejně vím, že s nimi nikdy mluvit nebudu.
Ten krásný pocit mi zkazí setkání s bývalým spolužákem. Pískne na mě. Zamávám mu. Prosím, postavte mě ke zdi, zastřelte a nechte krvácet. Stejně to vyjde nastejno.
Všichni jsou křehcí jako panenky. Jsou to loutky, za něž se neobtěžuji tahat, jen sleduji, jak se krčí v rohu mého pokoje a padá na ně smutný prach zapomnění. A já u toho koušu zelené jablko.
Sing my angel.
Zpívej.
Zpívej můj anděli hudby.

Za okny

4. července 2013 v 19:58 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Za okny třepotá můra svými křídli a já se vážně na okamžik leknu, že je uvnitř mého pokoje. Odletí a já se uklidním. Zamýšlím se nad nesmyslným textem nesmyslné písničky a svou nesmyslnou náladou. Můra se vrací, ale tentokrát křídli netřepotá, nýbrž se chytá do sítě chlupatého pavoučka. Vlastně není ani tak velký. Sleduju, jak se ten noční motýl čímdál víc zamotává do nití pavučin. Nečinně přihlížím, s přimhouřenými víčky, jak se snažím proniknout neřídnoucí tmou. Potom oba spadnou a já obracím svůj pohled zpět k monitoru. Rozsvicím stolní lampičku, abych viděla na hladké nepopsané řádky svého nového deníku. Jo, mám nový deník.
Mám toho tolik na srdci, tolik, ale z úst mi nevychází ani hláska, a tak se prsty chopí toho jediného, co umí - píší, hrají, hrají a píší, znovu a znovu. Ale nevím, jak vyjádřit slovy, co cítím a hudbou, co chci. Nebo slovy, co chci a hudbou, co cítím. Nevím nic, nevědomost mě spaluje do morků kostí a já křičím do noci, křičím do noci jména a doufám, že na jedno z nich uslyšíš. Přeju si, abych neexistovala, protože by to bylo snažší než se jen cítit, jako bych neexistovala.
Závidím nočním motýlům jejich křídla, že odletí a potom se lapí, taky se chci konečně lapit a už nikdy nemoci vystoupit z Modrého vlaku. Ale vím, že jsem přiliš cynická na to, abych se nechala slepě unášet. Doufám v nic a čekám na zázrak. Moje ruce, jedna bez druhé tak slabá.
Slyším pohyby. Slyším, jak se Země otáčí a marně se snažím lidi kolem sebe přesvědčit, že se točí obráceně. Jsem jediná, kterou z toho bolí hlava. Všechno je naopak, tak, jak to být nikdy nemělo. Litujme se navzájem, podpírejme svá chabá těla, jako by to něčemu pomohlo.
Jsem zakázaným tématem většiny z váš, jsem bonbonkem, který s kyselým výrazem koušete, když zajdete za roh Pařížské ulice. Jsem nikotinem, který šumí ve vaší krvi ve chvílích, kdy myslíte a nemyslíte zároveň. Vaše zoufalé pokusy dostat mě z hlavy jsou zničeny každou vteřinou vaší existence, protože když existujete vy - existuju já, a to váš problém řadí mezi neřešitelné, nekonečné a věčné. Oáza jež hledáte, skrytá pod věčným sluncem ve vašem nitru je na místě, které tak usilovně přehlížíte - znáte cestu, ale nechcete vědět. A tak se jen směju pokaždé, když mi zapípá mobil na znamení, že mi právě přišel nějaký zoufalý vzkaz.
Vidím děti, které si hrají na ulicích, přehlídnuvše veškerá auta, která jezdí skrz ně. Dívám se přes záclony jež rámují můj pokoj a symbolizují tak hranice, přes něž nejsem schopná překrořit, jak kreslí na ulici, na vozovky, do éteru. Batůžky na zádech, křídy na obličeji, plazí se a já se jen dívám, protože co jiného můžu dělat. Hrdinské činy nejsou má specialita a jediné co mohu, je protřít si oči a pokusit se vyhnat tu iluzy z hlavy.