Červen 2013

Kaštanové listí

29. června 2013 v 19:04 | Cleopatra |  Černobílá duha
Zjistila jsem, že spousta lidí mě lituje a obdivuje zároveň. Takové to trapné "Děkuju." Těším se, až v pondělí příjde kamarádka, všechno jí řeknu, strašně mi chybí, dlouho jsem s ní nebyla. Sedneme si na zem, budeme pít něco strašně drsnýho jako je čaj nebo kafe a budeme si nekonečně vyprávět. Těším se.
Zpívám si Harryho Pottera in 99 seconds a nemůžu se toho zbavit. Je to chytlavý.
Nechala jsem si ostříhat patku a když chci, vypadá to dobře. Vlastně, to vypadá celkem fajn, i když se snažím míň. Poprvé, co jsem trvaleji spokojená po návštěvě kadeřníka. Na jak dlouho.

Prohlíždím si staré fotky a vybavuji okamžiky, které mám stále zákodované. Jsem jediná, kdo přeskočil fázi naprosté averze. Jsem šťastná, strašně strašně šťastná, nevěděla jsem, že ještě můžu. Najednou je mi doopravdy srdečně jedno, kdo co říká nebo si myslí. Konečně zase žiju svůj život a snažím se neobávat, snažím se nebát se sama sebe, nebát se svých reakcí, svých tendencí, nebát se času. Skládám svůj osud do rukou.. komu? Nevím, prostě to nechávám být. Snažím se být, snažím se žít, zase tak, jak jsem zvyklá a zase mě všechno baví. Změnil si mě. Znovu objevuji kouzlo pálení prstů po třech čtyřech hodinách hraní, snažím se dohnat čas, který mi sice vždycky o chloupek uteče, ale zase se cítím dobře. Chvíle samoty už skoro neexistují, utěšuji se vnitřním dialogem.
A potom zase píšu, píšu a píšu, buď na internet Člověku, nebo do deníku, nebo kamkoliv jinam. Skládám čísla do vět jež mají váznam jen pro mě, kreslím kytičky a usmívám se nad svou pošetilostí možná až povrchností. Ale vycházím dobře se všemi, kteří mi za to stojí, trvalo mi dlouho, než mi to došlo, dlouhý rozhovor s matkou byl poslední tečkou a nalezení Člověka v davu, v trolejbuse, první pohledy, jména, úsměvy. Vzpomínám a stála dokola, těší mě, že konečně s někým raději mluvím než píšu. A přesto se usměju, když mi napíšeš. Do noci venku, na stejném místě, úzké schody, vzpomínka na každém kroku.
Auta na mě troubí, když jdu po betonové cestě bosa, v rukou boty. Užívám si šumění řeky.


Léto rozechvívá listí kaštanů; na konci tam dole je oáza křižovatky. Nedojdu až tam: udělám čelem vzad a poslušně se vracím ve stanovenou dobu. Oko mého svědomí je ciferníkem hodinek. Jsem ještě pod vládou, pod vládou hodin jiných lidí, obávajících se mé nepřítomosti, neviditelných hodin vězení, které se na vás dívají a přivádějí zpátky.
Uvědomuju si to štěstí, uvědomuju si ho každou vteřinou jeho existence, přivádí mě do rozpaků, sužuje mě. A já se jen usmívám a hledím do zdí svého pokoje. Otázky, zda jsem v pohodě přecházím s vše říkavajícím pohledem, "víc než v pohodě". Intimnost se tká kroužek po kroužku kouře mezi květinami z voskového plátna. Oči tmavě blankytné, sevřené drobnými čočkami jeho brýlí pro krátkozraké, vzdálené, hrozně krásné. Černé jako káva.
Nechci komolit slova, zavírám ústa tvými polibky; ale uvědomuji si, že nadešla chvíle, kdy už nemohu skotačit v postranních uličkách, kdy se budu muset vydat jednosměrkou, rve mě to na kusy, zbytek toho trestu, který jsem přerušila kvůli tobě, můj odmítnutý dárku! Vím, že za chvilku tvá paže, ochotnější posloužit, že bude mé ruce držadlem, útočištěm, že tvé kroky počkají na moje.
Poslouchám soundtracky, theme songy, pozávám filmy, vzpomínám na zápletky. Lásku nechal na teplém polštáři a já zamykám za jeho spěchem. Myslím na horko kouře, které se plynule, trochu škrábavě sune hrdlem a hrudí, takže krev šumí. Mám v hlavě plno vaty, která výří a stahuje se do stále stěsnanějšího klubíčka. Jsem nepřítomná, povolná, nemyslím na nic. Nepřijdu ani pozdě k obědu.
Nestydím se ani nelžu, když o něm mluvím, jako by to byly cizí či smyšlené příběhy; minulost vrhá plameny, pak hasne a vypaluje se jako rána. Přesto tak skutečné, jen jakobys patřil někomu jinému. To co se děje, se přece nikdy neděje mně. Stále nevěřím, přesto vstřebávám každou vteřinu.
Výčep v hotelu byl nevhodný pro mou neuhasitelnou neelegantní žízeň, pro mou žízeň bez žízně. Necítila jsem vůbec nic, závrať ani horko, byla jsem chladna a jasná. Ale potom, jednou.
- Nic se neopakuje dostkrát, abych si to mohla jak se patří užít.
- Paradoxní.
- Cože? Ne.
- A co děláš teď?
- Mluvím s tebou?
- A proč?
- Protože neposloucháš.
- Tak vidíš, paradoxní.
Jednoho dne se vydám hledat ten stín, rozdrtím ho... ne, to já jsem stínem, mé ruce stínu nemohou dost pevně sevřít, i kdyby to byl krk jiného stínu. Připadám si tak živá, jako nikdy. Tak živá, jako nikdy, jsem mrtvá, protože nejsi se mnou. A mně se z toho vaří krev. Telefon zvonil, křičela jsem "haló, haló", ale ani mě nenapadlo vzít sluchátko; hledala jsem svou smrt ve stínu záclon, které zůstávaly zatažené, ve střídání polostínu a úplné tmy. Byť nevidíš mě, vidíš mýma očima, díváš se dovitř, připadám si jako při rentgenu. Snímek nebyl nikdy dokočen.
Rozdělila jsem prachy, hadry a sebe samu do různých skrýší, odjedu Modrým vlakem. Ale ustavičně se vracím, převracím, narážím tam, kde je uvězněno mé srdce: podivej se, podívej se na šedé moře pronikající rozbřeskem, cítíš, jak je mi chladno. Naše spojené ruce tvoří křehký most od jeho neznáma k mé samotě.
Zavřené okenice propouštějí zlatou dráhu, v níž se vznášejí jako drobounká zrníčka písku hmyz a prach. Slunečí žár se ve mně hromadí, ale ještě nevyzařuje: cítím, že přijde víc, ale dochází zásoby. Přesto plýtvám zbytky.
Netušila jsem, že to potká mě, brala jsem to za vymýcené, téměř neexistující, nahrané, aby se děti měly na co těšit. A potom, po pár dnech. Nevěřím, stále nevěřím a sleduji úlomky času jak opadávají kolem mě jako kousky hmotného prostoru. Rozhodujících pár měsíců. Pak se uvidí. Nutím se nepřemýšlet, nevytvářet v mysli různé formy budoucnosti, užívám si to, co teď je. Čtu si horoskop a padám ze židle udivením nad přesným načasováním.
Motýli v břiše, rozechvíváš mě svou přítomností, mám strach ze sebe samé, že to se sympatiemi přeženu. Nechceme se zklamat, tak jdeme dál a čekáme, čekáme celé léto a já ti ze všech sil věřím. Vzal si mě do nářuče a políbil. Zahodili jsme tvou závislost do řeky, ruku v ruce. Dárek na rozloučenou, nosím jej kolem krku, nezapomenout. Být to poslední, na co myslet před spaním a to první po probuzení. Pláču v tvém objetí, plesám pod tvými pohledy. Počítám vteřiny a vzpomínám na okamřiky, jež si nemohu vybavit. Loučím se s ozubenými kolečky na prstenech.

p.s. chtěla jsem ještě něco napsat, ale zapomněla jsem co.

Už nehledám viníka

16. června 2013 v 16:02 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Před dvěma dny měl bratr narozeniny. Nemohla jsem mu nic koupit, protože jedinej obchoďák v tomhle Zapadákově je zavřenej kvůli povodním. Voda tu předtím zatopila všechny zahrádky. Ještě teď cítím to vlhko v místech, kde nyní chodím a předtím zde byla voda. V centru města se jezdilo na lodičkách. Druhé Benátky.
Žáne, zapište to!
Jsem nemocná, nejspíš angína, takže ležím v klidu doma. Mám šátek kolem krku, svoji spešl skleničku i hrníček, připadám si jak malomocná.
Cítím se vážně, vážně skvěle. Ani jsem ještě nevěděla, že se můžu cítit tak dobře.
Nemůžu se dočkat konce školního roku. Je mi jasné, že léto nestrávím nějak extrémně záživně, se spoustou šťastných fotek, které později pyšně přidám na facebook, ale i tak to bude fajn. Nebudu mít miliony vzpomínkových fotek, ale nejspíš si zařídím nástěnku, kam si budu přišpendlovat nejenom fotky, ale prostě.. všechno. Budu chodit k Labi a na nábřeží bruslit (ne, že by mi to šlo o moc víc). Třeba dokonce vyjde i ten týden s kamarádem na chalupě. A máma navrhla, že bychom si mohli na pár dnů vyrazit do Paříže. Bude to fajn, určitě. Jsou to krásné představy, jen mi je maličko kazí ten uštěpačný hlásek v mé hlavě, který mi neustále připomíná tu větu. Neustále si říkám, abych z toho nedělala kovbojku, že o nic nejde. Nenávidím tu větu. Nepřijde mi reálná, není skutečná. Ani trochu. Nejsem typ holky, která by po tomhle dokázala někomu skočit kolem krku. Nebo to prostě nebyl ten správný někdo. Není vhodná doba, nikdy není vhodná doba. Nevěřím to jim, nevěřím to sobě. Je to iluze a slova věčný boj.

Ale ta Francie, to by mohlo být pekelně boží! (perfektní slovní spojení) Úplně se vidím u nějakého stánku, jak se snažím poprosit o zmrzlinu. Je veux.. em..ee.. a potom to nevydržím a řeknu this ice-cream. Mluvit napůl anglicky na půl francouzsky je děsně cool. Ale vážně, po dvou letech francouzštiny se mi do toho ta ájina pořád motá. Chyba je rozhodně v těch učitelích. I tak - Paříž! Eifelovka, to by mohlo být sakra dobrý. Ještě tam být spíš s kamarádama, žejo, abych si mohla bez ostychu pořídit novou profilovku. Nejsem nevděčná, jen trošku povrchní. Koho to trápí.

Vlastně pořád a neustále přemýšlím o tom, jaká je ta Renata za těmito stránkami, za těmi lety, jež jednoho dne uplynou a čte psaná slova. Představuju si tě/mě, jak ležíš ne posteli, všude kolem tebe krabice, které si ještě nerozbalila, čteš a hryžeš u toho zelené jablko. Po své pravé ruce máš komínek deníků seřazených podle data. Začínáš bydlet sama, ale hrozně se na to těšíš, ačkoliv víš, že je to velký krok do neznáma. Tvůj/můj byt není moc velký, ale je na východ (asi), takže je světlý. Plánuješ si, jak to tam oživíš květinami. Budeš se sprchovat každý večer a v lednici bude vždycky místo pro šunku, sýr, pomazánkové máslo, džusy a mimo jiné i toustový chléb a víno, které si budeš nalévat buď k televizi na osamělé večery, kdy se budeš dívat do koci na různé pořady nebo k dlouhým koupelím se spoustou pěny a bublinek. Budeš si v knihovně půjčovat různé DVD s filmy a CD s hudbou. Někde si seženeš magnetofon a k němu si pořídíš desky nejen s vážnou hudbou, které máš/mám už doma, ale i Pink Floyd, Beatles, Queen i tvrdší hudbu. V téhle době ještě stále studuješ vysokou, ale aby sis udržela určitý standart, pracuješ - máš někde nějakou slušnou brigádu. Pravidelně navštěvuješ rodiče a často jezdíš za sestrami a hraješ si s neteřinkami (které mimochodem už existujou, hurá). Když máš den volno, bereš je často do kina, do cirkusu, do divadla, na pouť a podobmě. Jsi jejich oblíbená teta, přestože jim nekupuješ drahé hračky, ale spíš symbolické a památkové drobnosti, kterým zavdáváš podstatu. Sestry ti často říkají, že bys byla skvělá matka, ale ty se jen zasměješ a poznamenáš, že je to něco jiného na jeden den a na celý život. Ony se na tebe jen zkoumavě dívají.
Co se vzhledu týče, máš celkem dlouhé vlnité až kudrnaté velmi tmavě hnědé dlouhé vlasy. Jsi středně vysoká s lehkým polosportovním a přesto elegantním stylem. Oči máš stále stejně zelené, k líčení potřebuješ jen pudr, řasenku a příležitostně rtěnku. S rodinou jsi veselý typ člověka, ale sama o večerech se často přistihneš, jak prstem kroužíš po vrcholku skleničky s vínem a díváš se nikam. Nikdy nepláčeš proto, že nemáš chlapa, a před ostatními bys nikdy nepřiznala, že tě to mrzí. Miluješ své neteče, sestry i bratry, rodiče. Přátel moc nemáš, ale pár známých ze školy a práce se vždycky najde. Chodíš na výstavy do muzeí, do galerie, chodíš do divadla na koncerty, opery i balet. Zbožňuješ vlaky, takže rodinu vždycky navštěvuješ zásadně jimi, přestože už pracuješ na pořízení řidičského průkazu. Máš psa s kterým často chodíš ven na dlouhé procházky a uvažuješ, že mu pořídíš ještě jednoho kamaráda, protože ti přijde, že pro singl ženskou jsou kočky trošku klišé.

Prostě nebudu mít jedinou chybyčku - tak nechápu, proč ve svých představách nemám chlapa. Oh god.
Ale stejně mám dobrou náladu, prohlížím si staré fotky a na tvář se mi dere úsměv.. vážně jsem někdy vypadala takhle hrozně? Vážně jsem někdy měla takhle malý prsa? Vážně jsem někdy měla takhle křivý zuby? Už chápu, proč se mnou nikdo nechtěl nic mít.

A na závěr..
Začínám toho chlapa fakt žrát. Další potenciál na další desku. Ach.
Jsem pasažér
Zůstávám za sklem
Svým oknem vidím tak jasně
Vidím, jak dnes v noci vychází hvězdy
Vidím jasnou a klamnou oblohu
Skrz rozervané zadky města
A dnes v noci vypadá vše dobře
Zpívám lalalalalala..lalalala

Další důvod, proč milovat vlaky. Jo, lalalala.. lalala.

Proutěný košík Labe

6. června 2013 v 19:39 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Pišme. Pišme světu v průhledných nočních košilkách ke kotníkům. Pišme světu lži o našich životech a zabalme je do ocelové obálky. Pišme je na hrubý papír černou gelovkou, vytáhněme každou lež podstatně důležitým tahem. Vyskočme oknem, přeběhněme ulici a vhoďme obálku do kovové krabice. Zaposlouchejme se do tónů slov, jež nejsou pravda.
Naivní domněnky, že si myslela mě, kamarádko, při slovech, jež si věnovala psacímu stroji.
Labe dosáhlo kulminace. Oslavujme.
Chodím po ulicích s lízátkem v puse, i když vlastně lízátka nesnáším a hledám západní nádraží. A pak si uvědomím, že stojím ve vodě. Poker face. Vracím se zpátky. Dojedu na opačnou stranu celého Zapadákova, vystoupím a dojde mi, že tady být nemám. Nastupuju zpět. V sluchátkách Neviditelného muže. Přesně tak si připadám. Jako neviditelný muž s lízátkem v puse, černýma stínama a rtěnkou. Jedu zpátky, koho zajímá, že tam budu zase pozdě. Přikrývám si obličej neviditelným plážovým klouboukem, protože sluneční brýle jsem si (opět) zlomila. Vystupuju a cucám tyčku od toho slatkého kolečka. Návrat do dětství. Je to moje cigareta. Pozdě si uvědomuju, že mě sledujou dva kluci. Bezstarostně zakopávám. Berou mě za rameno. Utíkám, zahazuju svou cigaretu. Volám sestře a křičím na ni "Ahoj tati, jo, už tě vidím!". Utíkám do davu.
Skáču pod koleje.
Všude je teď voda. Mám doma takový luxus, že mi stačí sejít třicet metrů od našeho domu, půjčit si lodičku a projedu se po Labi. Jela jsem se sousedem a zachránili jsme malýho labradora. Feel like a boss.
"Nezastavuj mě mami, já chci vylézt na ten strom v parku. Slibuju, že tentokrát neskočím."

- Ahoj, hrála si pěkně.
- Sklapni, Reni!
- Nenakrucuj se před ní zas.
- Pšt!
- Pak že gay, vole.

Můj gay kámoš už není gay ale bisexuál. Opět, rozhodnutí ze dne na den. Jeho odůvodnění zní "Už mě zase začalo bavit mačkat holčičí prsa. Taky je máš pěkný, mimochodem" - Díky.
Kapitán Nemo měl štěstí, že mohl vlastnit takovou ponorku jako byla Nautilius. Ne každýmu se tak poštěstí. Měl by Verneovi poděkovat. Stejně nechápu, jak mohl zvládat všechny ty vlny.
Jo, čtu Dvacet tisíc mil pod mořem.
Friends will be friends. Jo, to určitě. Ale stejně tu písničku zbožňuju. Freddie má boží hlas.
Vem si mě.

Obláčky

2. června 2013 v 10:28 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Vítej, vítej, světe.
Venku prší, proužky vody se nezastavují, s tichostí dopadají na betonovou podlážku. Pancéřové okno tlumí zvuky aut. Udělala jsem si popcorn, i když vlastně popcorn nesnáším, přistihnu se, jak sedím v tureckém sedu, v klíně již zmíněný gumový rádoby pokrm, a zaujatě zírám z okna, jako by to byl film roku. Kape mi na hlavu, nevím proč, ale mám mokré pramínky vlasů.
Vzdávám se všeho známého, všeho, co jsem měla doposud tak ráda, na čem mi záleželo. Život je změna, já vím. Nikdy jsem neměla ráda "postupný vývoj", stopadesát změn, abych se dostala k něčemu, co chci. To radši jednu velkou pořádnou změnu. Ale tohle je i na mě moc, zvlášť když to není dvakrát dobrovolné. Nemluvím, nespím, a když spím tak s otevřenýma očima. Je to děsivý, nemít najednou nic a zároveň všechno. Prostor. Spousta prostoru. Jen škoda, že prázdného.
Musím zase do Prahy, mám absťák po Praze (jak se řekne absťák spisovně? abstinenční příznaky? to je divný.). Chybí mi ten ruch, chybí mi metro a koleje na ulicích. Z každé strany mluví každý jiným jazykem, známá místa, vzpomínky na mě křičí z každého rohu. Chybí mi to.
Moje geniální fotka z poslední návštěvy Prahy. Příjde mi to strašně dávno, co jsem tam byla. Všechno bylo jinak. Ani nevím, jestli lepší nebo horší. Prostě jinak. Ten den byl nepopsatelný.

Mí vlastní spolužáci mě okatě ignorují. V momentech, kdy nastoupím do autobusu a pozdravím, otočí se na mě a potom zase rychle uhne, jakožeměnevidí. Ale pánové. Máme tohle za potřebí? Hned mám chuť je vzít pohrabáčem, zapíchnout jim ho do hlavy a nechat je takhle chodit po městě. To by byla švanda.
Jsem poslední zodpovědný člověk na této planetě a už mi to i celkem přestává vadit. Připadám si hrozně slušně, čistě, nezkaženě. Zatímco okolo mě všichni mluví o půlnočních koncertech kapel o kterých jsem jen slyšela, já si dělám starosti s chemií. Na facebooku mám 80 přátel a twitter ani asko nemám. Vážně, připadám si jako puťka, oproti všem. Vrchol mé rebélie je týden s šestnáctiletým klukem na chatě. To jsem drsná.
Procházím se sama po nábřeží, všude je mokro, ale mně to nevadí, stejně krmím labutě, pokud tam nějaké jsou a jen malátně uvažuju nad tím, kdy konečně přestane pršet, abych se mohla naučit na inline bruslích. Chodím domu zmáčená, máma mi nadává, kýchám a stále doufám, že dostanu teplotu a nebudu muset do školy. Pořád nic.
Budu strašně originální, ale - strašně moc se těším na prázdniny. Nemůžu se dočkat, až začně pořádně pálit sluníčko, budu chodit ve volných tílkách a šortkách, náramky a řetízky budou chrastit a budu celá.. holčičí. Možná se zas obarvím na zrzavo, abych měla fakt hustý odlesky od sluníčka. Myslím, že mi ta barva sluší. Ale ze všeho nejvíc se těším na chatu s kamarádem. Spousta, spousta fotek a fotek a fotek. Jenom si musím pořídit nějaký normální pyžamo.