Spadl strom a já byla pod ním.

26. srpna 2013 v 22:45 | Cleopatra
Nikam nepatřící věci, zvířata, charaktery jsou fajn, mám je ráda. Nemám chuť psát a nemám chuť tu být. Jsou blogy, které budu dál číst, ale být tady je jako nosit dříví do lesa. Nepotřebuju to tu tak, jako tu nikdo nepotřebuje mě. Nebudu psát o svém životě, když můj život je můj a váš je váš. Žijte svůj život blaze a hezky a šťastně a všechny tyhle pitomosti a já svůj život budu žít stejně tak.
Vrátím se, vím to, dřív nebo později se vrátím, možná sem, možná jinam, ale stejně tu budu. Nevím kdy, nevím jak, ale vím proč - protože nevydržím nepsat, protože stejně budu mít co říct a tak nějak je mi to jedno. Je mi to jedno, protože nic jiného mi to být nemůže. Nebudu opakovat, abyste se měli fajn, ale nezbývá mi nic jinýho, protože krátký články jsou trapný a ty dlouhý ještě víc.
Nechala bych vám pramínek vlasů na památku, ale máte svoje. To stačí.
 

Má ho ráda, má ji rád

17. srpna 2013 v 16:03 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Klademe ruce na zakázaná místa sametové kůže, sledujeme reakce a vpíšeme je do výrazů kolemjdoucích. Vhoďme jejich obličeje do černých poštovních schránek a nepozorovaně utečme. Klapejme vysokými podpadky a užívejme si opojný pocit výšky, z níž shlížíme, když porušujeme Boží i světské zákony.

Kofein probouzí plamen

11. srpna 2013 v 17:43 |  Černobílá duha
Jsem zpátky, mířím ze schodů ke schodům, z přítmí do přítmí, z řeky do řeky. A ty mě držíš za ruku, tak tiše, jak jen to jde a přidržuješ mě, abych nespadla. Nevnímáš, že padáš ty. A já tě držet nemůžu. Nesmím.
Jsou věci, o kterých nechci mluvit, ale řeknu ti je. A jsou věci, o kterých mluvit chci, ale říct ti je nemůžu.
Trpělivost přináší růže a tak poznávám přátelé, rodiny a mám pocit, že se nořím.. do čeho? Sama nevím. Daleko hlouběji, než si kdokoliv myslí, že si já myslím. Ale vím. Pak se stává, že padám já, ale nakonec se najde opora. I kdyby to byl tvrdý kámen na dně, opora jako opora. Ale ne, je to tvá ruka, tvá ruka, co mě drží kolem pasu. Úzká cestička. Na jedné straně vysoká tráva a z druhé sráz. Lehla jsem si. A ty taky.
Víš, pro mě budeš nejsilnější teprve až budeš nejslabší.
A tak jezdím trolejbusy, vlaky a tramvají a všude ruku v ruce a poznávám poznávám poznávám, ale stále nemohu říci, že znám a to vědomí mě žene k dalšímu poznávání.
Přijde mi absourdně propojená minulost a moje vizitka, kterou nosím na čele a to jak se na nás dívají lidi ze shora, když mě objímáš a já tě k sobě tisknu a ty se tiskneš ke mně a přijde mi to absurdní, že to přišlo teď. Věty se mi noří do sebe stejně jako myšlenky a já bych se moc ráda omluvila, že používám dlouhé věty, které nedávají smysl. Ale co dává smysl a proč bych se měla omlouvat? Čti nebo ne.

Baví mě sedět na železničním mostě v černých šatech s červenými nehty a číst noviny. Ne časopisy, noviny. Připadám si intelektuálně.
Pode mnou projel člun. Zamávala jsem jim a oni zamávali mě. Zvedl se vítr.

Vrátila jsem se z dovolené s lehkým bronzem na kůži a užívám si příjemného opojení z pomalu končících prázdnin. Nevím, jestli se do školy těšit nebo ne. Chybí mi řád, převrácený režim ála chodit spát ráno, mi nevyhovuje, bolí mě hlava. Na druhou stranu, včera jsem byla venku do půl druhý. To bylo fajn.

Je rozkošné náhodami zjišťovat, jak moc máte dotyčného rádi. Pustit si starou Betty a poslouchat cédéčka na plné pecky, na cédéčkách hity, které s láskou rozeznávám, beze jmen, stačí jediný tón, jediný pohled. Oba máme oblíbené CD2. Maličkosti. Spousta maličkostí. Oblíbené seriály. Oblíbené filmy. Oblíbený žánr a hudba. Stejný humor. Stejná zvrhlost. Maličkosti, všude. V maličkostech je krása.
Mám se ráda a mám ráda svět kolem sebe.
Vypila jsem dva redbully, jedno pivo a vykouřila svou pátou cigaretu v životě. Rebelka.

- Mami, můžu jít zítra ráno ven a vrátit se až večer, ne?
- Ne.
- (Ségra, zastaň se mě!)
- Ale notak mami, buď ráda, že chce jít ven přes den. Za rok ti řekne "Tak čau zítra".
- Si mě uklidnila.
- Ale notak mami.
- No dobře.

V životě jsem se u vaření oběda v kuchyni, kde nenajdu ani vařečku, takhle nezasmála.

Ta písnička ve mně vzbuzuje spoustu nostalgie. Vlastně je to teď už příjemná nostalgie. Směju se věčným narážkám a je mi fajn. Můj hudební vkus přesahuje obzory i hranice, jedu Michala Davida a Code Red a kontroluju, jestli mí blízcí umí tančit na pomalé sladké pitomosti.

Zašustilo listí a moje nálada i veškerý elán a osobnost odletěli s ním. Přelétám z místa na místo a chodím místy, kde to neznám. Spousta lidí na mě pokřikuje a já nakonec uteču. Všude na mě dýchá atmosféra.
Anča, jeho pes (fena je strašně divný slovo), mi skočila do náruče hned po prvním pohlazení. Po druhé jsem jí přinesla chuťovku z nepodezřelého krámku pět minut od baráku. Prej ji rozmazluju. Aneb jak si zajistit stálé místo a oblíbenost alespoň jednoho člena rodiny.

Oblíbila jsem si představy, jak vyzvedávám Drahého ze školy.

Nevím o čem psát i když je toho spousty. Žádná z těch chvíl není svatá a ne všechny jsou šťastné. Zážitek za zážitkem roste a prohlubuje se, zatímco druhý, čtrnáctiletý vztah usychá a přepadá mě vědomí, že už dávno umřel. Ale poslední umírá naděje.

Nevím, jak mám tenhle článek zakončit. Přestaňte mě číst, píšu sračky.
 


Jako černá a bílá

23. července 2013 v 19:44 | Cleopatra |  Černobílá duha
Tu spoustu slov, která se mi rodí v hlavě tak, jako samospoušť svítí na varování, že přichází ten moment, když všichni zakřičí sýýýýr - nestíhám je vnímat. Napíšu je a přeškrtnu, tak jako pokaždé. Jejich vzezření mě konejší někde v jádru podstaty mě samé. Skutečnost se vytrácí někam do éteru. Běhám po ulicích a snažím se chytit dým. Marně.
Něco se ve mě zlomilo, už tehdy, toho měsíce, toho dne, v ten moment. Je to skoro rok? Cítíla jsem to, ale utěšovala jsem se, že je to jen má domněnka, že se zase projevuje má paranoia. Ale teď to vím, teď jsem si tím jistá. Tak jako vím, že sluníčko zase zapadne za obzor, jsem si jistá tímhle. Brouk, který se usídlil v myšlenkách a neustále posílá signály. Vyčkávám.

A potom nic.

Sedím na trávě a píšu seznam míst, kam se musím s Drahým podívat. Minou mě nějací týpci a tak popadnu blog a spěšně opouštím příjemně chladné místečko pod kaštanem.
Začíná mě rozčilovat, jak moc ostražitě se chovám. Bojím se věcí, lidí v mé bezprostřední blízkosti a každého si držím dál od těla. Neustále se klepu, že si na mě někdo něco dovolí a vybavují se mi okamžiky, které mi k obavám zavdávají důvod.

Hedvábně bílé záclony visí kousek ode mě a za nimi velké omšelé okno. Z pozice kde sedím, vidím jen vršky hlav kolemjdoucích lidí. V košili, co mám na sobě, je mi neúprosně vedro, ale je pohodlná a tak ji k sobě tisknu ještě pevněji. Sama už nevnímám, zda je mi horko nebo zima - jednu chvíli se třesu, druhou zase nemůžu dýchat. Schyzofrenie? Jak by řekla jedna milionová dívka, tisíceré možná. Někdy mám pocit, že jsem dvě, tři, možná i víc osob v jednom.
Děsí mě spousta termínů, které mám před sebou. Na druhou stranu vím, že to také znamená spoustu rituálů, které tak moc zbožňuju. A přesto je tu svíravý pocit v žaludku, v krku se mi při tom pomyšlení dělá velký knedlík, obavami, že to nezvládnu.

Miluju vůni aviváže.

Dochází mi kreativní nálady, prostoduché věty se mi zadrhávají v hrdle a tam utkvívají jako malomocné. Irituje mě slaboduchost povah některých lidí a jejich zkreslené představy o tom, jak se má žít a o nich samotných. Svět kolem mě se točí a točí, sleduju to zmateným pohledem se zatajeným dechem. Bolí mě hlava z usazené vůně našeho auta a málem skáču ven. Divnej pocit. Jsem jako v polospánku.
Přes cestu mi přeběhla černá kočka.
Momentka.
Byla jsem s Přítelkyní u vody. Nesnáším vůni rybiny, ale Labe mi voní. A Labe voní po rybině. Jsem divná.
Mám lepší náladu, daleko lepší než za posledních pár dní, zase jsem šťastná. Mám spoustu vtipných fotek.
- Hele kapr!
- Kapr?
- Teda, ryba.
Měla bych se začít ten přírodopis trošku učit.

Děsí mě ne zcela konkrétní, zamlžené představy. Pronásledují mě ve snech. Diplomy, co mi visí na zdech - co když už k nim žádný nepřibude? Tragickost vlastní povahy mě rozčiluje, veškeré své představy ženu kupředu s cílem, aby skončili šťastně, ale nakonec se přistihnu s myšlenkami na pravý opak.
A přesto, nemůžu si stěžovat. Lezla po mně malá neteřinka a já se opájela její dětskou vůní (lepší než kterýkoliv parfém).

Ujíždí mi jeden trolejbus za druhým a tak čekám s knihama v náručí na opuštěné zastávce a snažím se ignorovat sluneční paprsky, které mi skrz husté vlasy tečou do hlavy. Přemýšlím, jak hezký by byl svět, kdyby se lidé naučili chodit včas. Přemýšlím, jak moc jsou vlákna osudu propletená s mými vlastními rozhodnutími a zda na nich vůbec záleží. Pomyslná přemýšlivost. Snažím se vybavit si koleje, les, fotbalové a dětské hřiště, dům a jablka. Okamžitý okamžik pominul a já proti vlastní vůli zapomínám.

Nezbývá mi, než se rozloučit. Čeká mě náročných deset dní u moře. Snad se vrátím opálenější, čerstvější, svěžejší, voňavější, slanější a.. tak.

p.s. znáte ten pocit, když si vpletete do vlasů květinu a ona vám přímo ve vlasech rozkvete? Ne? Já taky ne. Ale musí to být super.


Pár havraních copánků

18. července 2013 v 15:09 | Cleopatra |  Černobílá duha
Splétám slova do vět, bezmyšlenkovitě je trhám jako jemné pavučiny, co mi lnou na prstech. Snažím se vyjádřit něco, co je ve mně - co je podstatou mě samotné, ale nevím jak, slova se vytrácí. Jako mávnutím hůlky zapomínám smysl vět, které chci vyslovit, přeskakuju samu sebe. Slova jsou ukrytá pod neviditelným pláštěm a já se marně otáčím kolem své osy a snažím se je nalézt. Kráčím přes vrcholky hor, koruny stromů a ústí řek. Skládám své sedmimílové boty do batůžku, který zahazuju do víru prachu ve své hlavě.
Odpočítávám hodiny od dnů, dny od let a léta od života. Kvůli každé drobnosti se vracím a počítám znovu. Úsměvy na mě samotnou mají efekt elektrického výboje.
Dostala jsem gerbery od kluka, co jsem ho potkala za magistrátem, neznala jeho jméno a nikdy s ním nemluvila. Než jsem mu stihla alespoň poděkovat, utekl. Proč všichni utíkají?
Kamenné schody se pode mnou hroutí, cítím jejich tíhu na hrudi, ale kde se tam vzala? Tma, co mi zastínila výhled mě jako jediná žene kupředu a mně to dodává sílu. Je to můj soukromý akumulátor.
A pak si vzpomenu na sbírku svých cédéček a tak se do jednoho z nich, jako vždy neoznačeného, zaposlouchám. Deska v přehrávači z minulého století (doslova) zadrhává, a já se tím zvukem konejším. Zbyly sny, zbyla spousta snů, které mám ještě před sebou. Zbyl mi ten pocit vlastní sebejistoty, sebekázně. A díky tomu jsem to já. Nesmím zapomenout.

Mažu slova, myšlenky, osoby a samu sebe z obzoru. Nepřemýšlím, když píšu. Nepřemýšlím, když chodím. A soustředím se na to, že mrkám. Červený koberec pod mýma nohama se mi vysmívá, když v černých lodičkách škobrtnu. Dlouhé šaty se za mnou stáčí do podivných vln, ale já nepřemýšlím a snažím se přehlížet pohledy starších mužů, kteří by se měli věnovat svým manželkám. Vítr mi rozcuchal nepoddajný účes, ale mě to jedno - vždyť nepřemýšlím. Pomyslně se usmívám na lidi kolem sebe a přitom zarývám nehty do malé černé kabelky, kterou svírám v náručí. Lidi mi potřásají rukou a rozebírají, jak jsem se změnila. Nevím, jestli to brát jako kompliment a tak se jen rozpačitě usmívám a přitakávám. A potom zase popojdu o kousek dál a snažím se ulovit tu trochu limetkového džusu stojícího v rohu. A pak znovu odpočítávám. Jak krátký se může zdát čas, který strávím sama a dlouhý ten, který sama čekám.

Ne že bych byla přímo fanynka Lucky Bílý, ale člověk musí uznat - zpívat umí. Ať už se někomu líbí jak ječí nebo ne. A tahle písnička je legen.. počkej si.. dární.
Legendární.

Pomalu píšu na papír klíčová slova - seznam věcí, které musím vzít s sebou, až pojedu pryč. Těším se. Třeba se tu ukoušete. Píšu slova a poslouchám Čau lásko. Hrabe mi totiž. A začínám ujíždět na českých hitovkách. Už jsem si s nimi vypálila (další) cédéčka. A vlastně mě to ohromně uklidňuje. Z okna mi do pokoje putují sluneční paprskyy a já téměř nevidím na monitor. Kolem mě se to blyští čistotou, začínám mít posedlost uklízením (nevím, kde se vzala) a dočasnému spolubydlícímu to leze na nervy. Stejně je to fajn.
Četla jsem si staré deníky. Ten první jsem psala přerývavě, pět let. V těch blocích se ukrývá tolik mých zmatených myšlenek psaných neuspořádaným písmem. Tolik přeškrtaných vět. Na tváři se mi objevuje úsměv, když mi dochází, že nebýt těch zápisků, ty okamžiky by už dávno smyl čas. A potom si procházím alba z dětství. Nemůžu se zbavit dojmu, že jako jediná se tvářím zamyšleně a ani trochu roztomile. Tehdy jsem měla vlasy rovné jako hřebíky a krátké jako bratr. Oči blankytně modré. Na sobě tmavě modrou sukýnku s kytičkami. A teď - vlasy kudrnaté do půli zad a oči barvy zelené, kterou narušují záblesky modré a šedé a hnědé. Kam se to všechno podělo? Tak rychle.
- Máš uhrančivej pohled, víš to?
- Proč?
- To ty barvy.
- Aha.
Tak teda jo. Dik.

Šla jsem do krámu a kupovala pórek. Dveře se otevřeli, usmál se na mě kluk, s kterým se tam pravidelně potkáváme, ale nikdy nemluvíme a mě vítr rozcuchal vlasy. Zase. Volné tílko se uvolnilo ještě víc a černé šortky prosvítilo sluníčko. Najednou jsem si připadala tak hezky. Cucám tic tac a užívám si rána.

Tančím po oběžné dráze, tiše šeptám prachu a zvonkohra konejší hvězdy, jejichž záře uhasíná. Horizont mě vrací paprskům slunce a Pluto se zdálky směje.

Uhlí ti spálilo zorničky

12. července 2013 v 15:04 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Kolik let uplynulo od dob, kdy jsem se krčila v koutku stínu na schodech od zahrady a psala si čtenářský deník. Kolik let uplynulo od toho léta. A přesto, stále jsem to já - nic se nezměnilo. Stále sedím na též zahradě, jen jsem se přesunula do stínu stromů, jež mě za ta léta přerostly. Stále píšu, jen ne deník čtenářský, ale skladuju myšlenky do poznámek v mobilu nebo do deníku ležícího naproti mě. Stále mám tutéž alergii. Stáhle vztahuji ruce k mamince, aby mě objala. Nic se nezměnilo. Všechno podstatné zůstalo. Naplňuje mě to ohromným klidem. Dobré věci mohou zůstat stejně dobré, jako byli kdysi. I za ty roky, jejichž přesný počet snad ani nechci znát.
A tak se dívám nahoru, tam do výšin. Vidím nebe a ptáky a hvězdy, které ještě nevyšly a čekají, až budou mít pro koho svítit. Slyším zpěv a cítím smír. Trochu mě bolí hlava, ale na dece s levhartem lemované blankytně modrým proužkem se těžko schováte. Ležím na zádech a nepřemýšlím. Všechno to mělo smysl, všechno to, pro co tu jsme.
Kolem mě projíždí auto a nějací haranti se mě ptají, jestli nemám prachy. Nedám, ani kdybych měla; dělám, že spím. Se slunečními brýlemi, které dokonale schovávají hnědé váčky pod mýma očima, se nesnažím myslet pozitivně ani do budoucna ani na nic jiného. Vidím všechno tak, jak to je. (A jestli ne, tak je to krásná iluze.) Měla bych se toho děsit?Možná. Ale namísto toho jsem v klidu. Uklidňuje mě myšlenka na šustící zelené listí nad mou hlavou a projíždějící vlak. Napravo ode mě je kámen, na němž mám položenou malou decentní skleničku s něčím tak moc sexy, jako je šťáva. A bolí mě hlava z vína, které jsem včera vypila s rodičema. /Hardcore/

Má mě rád, nemá mě rád. Má mě rád, nemá mě rád. Ani nevím, na koho bych měla myslet. A není to jedno? Bezmyšlenkovitě trhám sametovou chloubu sedmikrásek a vzápětí se jim hystericky omlouvám. Odpusťte.
V náručí třímám asi tak tucet šišek, shledávám je jako trofej, po půl hodině lezení po celé délce zahrady. Sedím na houpačce odkud se snažím trefit do smrku stojícího opodál. (Výsledek - nikdy mi nedávejte do ruky zbraň.)
Vítr prolistoval celou knížku ležící na plyšové dece. Asi na ní neshledal nic zajímavého a tak ji nechal opušťěně ležet na náhodné stránce. 248

Hledám čtyřlístek mezi pampeliškami.


Vdechuju těžkou vůni starých svazků not, jimiž jsou police přeplněny. Beru do rukou jeden, ten, který se mi obzvláště zalíbil. Po krajích je černě lemován, jinak jeho barva představuje odstíny béžové, která trhavě přechází v sytě hnědou. Beethoven. Stránky jsou bělejší, než jsem očekávala. Další svazek. Opět černě lemován, tentokrát s výplní kouřově šedé. J.B.Cramer. Stránky jsou o něco nažloutlejší, neuspořádané noty se kupí na hrubém papíru. Vracím knihu zpět a vychrlí se na mě vodopád papírů, na nichž je nečitelným písmem napsána spousta slov. V nose mě zašimrá, když zaregistruji tu usazenou provokativní vůni. Hlasitě kýchám a sesunu se do křesla.
Na hlavu mi spadl diplom.

Rozdala jsem lásku motýlům a hrdličkám. Počmárala jsem se fialovou fixou a tuží. Ležela jsem na trávě a nade mnou se schylovalo k bouřce. To se bohové mračí. V jaké knížce to jen bylo? Rozepnula jsem si košili a neznala důvod. Nechala se využít a nevydala hlásku. Spřádala plány, jež jsem nikdy nevykonala. Odpověděla mlčením, jež zaplnilo ticho. Provrtala si srdce půjčenou sbíječkou, kterou musela vrátit. Pořezala lavičku a potom plakala.

Poznámka pod čarou
Sociální smír znamená: My budeme žít z vaší práce a dřiny a vy budete držet hubu a mít nás rádi.
(vydejte se na Doubravku a podívejte se na modrý koš, který potkáte po cestě)

Hvězdy nám nepřály

9. července 2013 v 12:25 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Kolik slunečních paprsků přijde vniveč, když dopadají jen na vršek oblaku? Bělavé nebe. Zpívej můj anděli, nechť je tvůj hlas vším. Co přináší, tvá slova; co vrhají do nemilosrdných plamenů zapomnění.

Marně se snažím vysvětlit otci, že mám stejné právo vlastnit od patnácti skútr jako můj bratr, nehledě na to, že mě bude patnáct dřív. Vím, že mi ho nekoupí. Ale jde o princip.
Snažím se vyfotit si nějakou krásnou fotku, jež bych mohla s potěšením vystavovat kam se mi zlíbí. Pořád nic. Jsem odporně nefotogenická. Musím počkat, až se vrátí Přítelkyně z tábora, nebo můj Drahý od pryč. Odpočítávám hodiny, zatímco kloktám coca colu. Neptejte se proč.
Poslouchám Fantoma opery a nemůžu se nabažit. Protože Alice Cooper leze matce na nervy, tak ho poslouchám tajně (ve sluchátkách, který stejně řvou na celý pokoj).
Uvažuji nad spoustou kompromisů, nad spoustou možností, které křičí v koutku mé mysli, ale snažím se je ignorovat. Snažím se zavděčit a nemyslet na to, jaké by to bylo. Proč nevidí tu bolest.
Ve spánku mi zpíval, ve snách přicházel. Ten hlas, jenž mě volá a vyslovuje mé jméno. A sním snad zase, když teď shledávám, že Fantom Opery je tady. V mé mysli.

Začínám si uvědomovat, jak moc je má povaha podobné te matčině. Jen ji ještě neumím ovládat.

Je neuvěřitelně zábavné jít ven s mokrýma vlasama. Začínám je mít fakt dlouhý, když jsou rovný. Vycházím ven, sluníčko svítí, mám z toho husí kůži. A přesto je mi příjemně. Zase jdu k řece, sedám si na schody. Chvíli si čtu Idiota a potom se prostě.. dívám. Rušivou přítomnost červeného volswagna, který zaparkoval napravo ode mě se snažím ignorovat. Nějaký mladičký pár se vydal oklikou k řece. Haha. Tam je bláto. Podívám se na boty té slečny a s úšklebkem odvracím pohled - bílé sandále. Hodně štěstí. (Za své potěšení z cizího neštěstí jsem byla až příliš tvrdě potrestána - vlasy mi uschly do fakt divnýho tvaru.)
Jedinou mou nynější vazbou k minulosti je nejlepší kamarád. Nevzdám se ho, už nikdy. Náš týden bude náš týden. Ať se ti naši třeba užárlí. Jen my dva víme, že nic nebude. Kromě focení. A nás. Těším se, už posté.

Křivda. Křivda na každém rohu. Ale stejně mlčím, mlčím a mlčím, protože co jiného mám dělat. Už se nechci obhajovat, nemá to smysl, vyrostla jsem z těch dlouhých smysluplných vzkazů, z histerie. Už mě to nebaví, nemám to zapotřebí. Dívám se dál, snažím se dívat se dál. A tak to končí tím, že se bez jediné slzy zpovídám mámě nebo sestře, které mi odpoví, že tím, co jsem udělala a jak jsem to udělala, jsem ohromně vyrostla, že jsem vyrovnaná. Aha. Ale vlastně jo. Přijde mi, že mě máloco rozhází, protože nějak nemám potřebu všechno řešit s horkou hlavu, obviňovat ostatní z informací, které jsem se doslechla. Už ne.
Klikám na tlačítko stočené šipky, zas a znovu. Nevím, co si od toho slibuju. Aktualizace. A znovu. Potřebuju mít alespoň pocit, že něco dělám, že pro něco žiju. Pro co žiju? Pro sebe samu. To jsem vždycky odpovídala. A stojím si za tím. Pro co jiného bych měla žít, kdybych nevěřila sama sobě, své pravdě, svým činům, svým snům? V co jiného už bych měla věřit než v samu sebe. Unavuje mě číst a slýchavat lidi bez trochy sebekázně, jež stále opakují, že neví co se životem. A vím to já? Ví to ona? Ví to on? Nikdo to nevíme, jen prostě jsme - jsme a jsme šťastni. Proč bychom být neměli?
Pokládám si hrozně divný otázky, lezu na nervy sama sobě.
Každý můj krok je odsuzován a mě to mrzí, proč vlastně? Proč mě mrzí, že mě lidé odsoudili, když vlastně i já odsoudila je? Já odsuzuji tiše, bez hlásky, odsuzuji ve svém nitru. Nesleduji každý krok, každé písmenko, tak proč oni ano. Nuda je špatný pán.
Na spoustu svých starých známých jsem si vytvořila nový názor. Přehodnotila vše a musela se kát, že jsem si o nich předtím myslela špatné věci, zatímco jsem přehlížela fakta.
Vážně uvažuju o tom, že bych zašla do kostela ke zpovědi. Potřebovala bych to. Vypovídat se někomu, kdo by mi snad ani nebyl schopen odpovědět. Potřebovala bych ještě jednou vědět, že jsem udělala dobře, že nejsem hříšník. Přála bych si, aby to lidé kolem mě pochopili. Ale k čemu mi to je, chtít.
Bože, směšný nápad.
Připadám si strašně vtipně, když jsem s nimi. Ne jako speciální případ do oddělení vražd, ale jako normální holka s vtipnými poznámkami.
- Opovaž se na mě zapomenout.
- Koupím si perník s tvým jménem.
- Nebo perník "Jsi moje jediná" a budeš jich chtít deset, viď.
- Ty si poklad.
- Hm.
Na čtvrtém prstu, těsně vedle stříbrného prstýnku mi přistál bílý motýl. Ve snaze ho nezahnat téměř nedýchám. Prohlížím si jeho křídla a tiše mu je závidím. Už posté.
Čtu si malou ohmatanou zelenou knížku. Slova, která nemám komu vrátit. Začínám si libovat v poezii. Nemám tušení proč. Je to snad jediné místo, ve kterém do sebe věci zapadají i nezapadají a vlastně na tom nezáleží. Malebnost slov, jež si předčítám nahlas, šeptám je do ticha neposkvrněné noci se mi vrývají do paměti jako hluboká řezná rána.
A takhle nějak jsem přišla o sen, že se smutný prach rozteče v podvědomí a nezbyde po něm nic než jen hladký povlak. Chci létat, chci to víc, než všechno ostatní, chci uletět pryč z reality. Klišé. Píše to každý. Klišé - toť mé nové jméno.
Tiše čekám na každou odpověď, prohrabuju se v bezedné kabelce a hledám kapesníčky. Vytáhnu jeden, tenký, hladký a setřu si jím rtěnku. A dál se dívám na ty tečky u jména osoby, jejíž přítomnost snad ani nešlo předpokládat. Ten stravující pocit křivdy, zloby, vášně, vzteku... a přesto mám ruce klidně složené na klíně a mlčím. Mlčím, až je mi z toho zle. Potřebovala bych mluvit, ale nejde to. Je to jakobych svá ústa zamkla a klíček zahodila do řeky pod padacím mostem. Ovládám se. Dává mi to sílu. Neskutečnou sílu všechno přestát. Myslím na osudy své rodiny, děsí mě, ale přesto věřím. Vidím budoucnost a pro tu žiju. Pro tu budoucí Renatu, co bude číst ohmatané provizorní deníky a luštit neuspořádané písmo. Těším se na tu holku. Snad je šťastná. Šťastnější. Skoro nejím. Alespoň zhubnu.
Přeju k narozeninám lidem, kteří se mě před lety pokoušeli dostat v domnění, že je mi sedmnáct. Osobě, kterou jsem viděla jednou v životě. Odvaha level 99.
Ti jež spatřili tvou tvář odvrací se strachem. Já jsem tvou maskou. Má duše s hlasem mým - v jedno spojené.
A přesto vlastně nemám důvod být nešťastná. Učím se radovat z maličkostí. Raduju se z vlastní samoty a s každou ránou pod pás jsem silnější a lidem za ně děkuji. Co bych bez nich byla? Troska, co se nedokáže s ničím vyrovnat. Namísto toho jsem tu, jsem tu a vážím si toho. A po noci /dobře, tak od sedmi do deseti, ale pro mě by to měla být půlnoc, že/ chodím do kin a potkávám hezký kluky, na které se ani nepodívám, přestože jejich pohled patří jen mně. Užívám si to, vyhřívám se pod jejich prahnoucími laskajícimi pohledy a je mi fajn. Stejně vím, že s nimi nikdy mluvit nebudu.
Ten krásný pocit mi zkazí setkání s bývalým spolužákem. Pískne na mě. Zamávám mu. Prosím, postavte mě ke zdi, zastřelte a nechte krvácet. Stejně to vyjde nastejno.
Všichni jsou křehcí jako panenky. Jsou to loutky, za něž se neobtěžuji tahat, jen sleduji, jak se krčí v rohu mého pokoje a padá na ně smutný prach zapomnění. A já u toho koušu zelené jablko.
Sing my angel.
Zpívej.
Zpívej můj anděli hudby.

Za okny

4. července 2013 v 19:58 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Za okny třepotá můra svými křídli a já se vážně na okamžik leknu, že je uvnitř mého pokoje. Odletí a já se uklidním. Zamýšlím se nad nesmyslným textem nesmyslné písničky a svou nesmyslnou náladou. Můra se vrací, ale tentokrát křídli netřepotá, nýbrž se chytá do sítě chlupatého pavoučka. Vlastně není ani tak velký. Sleduju, jak se ten noční motýl čímdál víc zamotává do nití pavučin. Nečinně přihlížím, s přimhouřenými víčky, jak se snažím proniknout neřídnoucí tmou. Potom oba spadnou a já obracím svůj pohled zpět k monitoru. Rozsvicím stolní lampičku, abych viděla na hladké nepopsané řádky svého nového deníku. Jo, mám nový deník.
Mám toho tolik na srdci, tolik, ale z úst mi nevychází ani hláska, a tak se prsty chopí toho jediného, co umí - píší, hrají, hrají a píší, znovu a znovu. Ale nevím, jak vyjádřit slovy, co cítím a hudbou, co chci. Nebo slovy, co chci a hudbou, co cítím. Nevím nic, nevědomost mě spaluje do morků kostí a já křičím do noci, křičím do noci jména a doufám, že na jedno z nich uslyšíš. Přeju si, abych neexistovala, protože by to bylo snažší než se jen cítit, jako bych neexistovala.
Závidím nočním motýlům jejich křídla, že odletí a potom se lapí, taky se chci konečně lapit a už nikdy nemoci vystoupit z Modrého vlaku. Ale vím, že jsem přiliš cynická na to, abych se nechala slepě unášet. Doufám v nic a čekám na zázrak. Moje ruce, jedna bez druhé tak slabá.
Slyším pohyby. Slyším, jak se Země otáčí a marně se snažím lidi kolem sebe přesvědčit, že se točí obráceně. Jsem jediná, kterou z toho bolí hlava. Všechno je naopak, tak, jak to být nikdy nemělo. Litujme se navzájem, podpírejme svá chabá těla, jako by to něčemu pomohlo.
Jsem zakázaným tématem většiny z váš, jsem bonbonkem, který s kyselým výrazem koušete, když zajdete za roh Pařížské ulice. Jsem nikotinem, který šumí ve vaší krvi ve chvílích, kdy myslíte a nemyslíte zároveň. Vaše zoufalé pokusy dostat mě z hlavy jsou zničeny každou vteřinou vaší existence, protože když existujete vy - existuju já, a to váš problém řadí mezi neřešitelné, nekonečné a věčné. Oáza jež hledáte, skrytá pod věčným sluncem ve vašem nitru je na místě, které tak usilovně přehlížíte - znáte cestu, ale nechcete vědět. A tak se jen směju pokaždé, když mi zapípá mobil na znamení, že mi právě přišel nějaký zoufalý vzkaz.
Vidím děti, které si hrají na ulicích, přehlídnuvše veškerá auta, která jezdí skrz ně. Dívám se přes záclony jež rámují můj pokoj a symbolizují tak hranice, přes něž nejsem schopná překrořit, jak kreslí na ulici, na vozovky, do éteru. Batůžky na zádech, křídy na obličeji, plazí se a já se jen dívám, protože co jiného můžu dělat. Hrdinské činy nejsou má specialita a jediné co mohu, je protřít si oči a pokusit se vyhnat tu iluzy z hlavy.

Kaštanové listí

29. června 2013 v 19:04 | Cleopatra |  Černobílá duha
Zjistila jsem, že spousta lidí mě lituje a obdivuje zároveň. Takové to trapné "Děkuju." Těším se, až v pondělí příjde kamarádka, všechno jí řeknu, strašně mi chybí, dlouho jsem s ní nebyla. Sedneme si na zem, budeme pít něco strašně drsnýho jako je čaj nebo kafe a budeme si nekonečně vyprávět. Těším se.
Zpívám si Harryho Pottera in 99 seconds a nemůžu se toho zbavit. Je to chytlavý.
Nechala jsem si ostříhat patku a když chci, vypadá to dobře. Vlastně, to vypadá celkem fajn, i když se snažím míň. Poprvé, co jsem trvaleji spokojená po návštěvě kadeřníka. Na jak dlouho.

Prohlíždím si staré fotky a vybavuji okamžiky, které mám stále zákodované. Jsem jediná, kdo přeskočil fázi naprosté averze. Jsem šťastná, strašně strašně šťastná, nevěděla jsem, že ještě můžu. Najednou je mi doopravdy srdečně jedno, kdo co říká nebo si myslí. Konečně zase žiju svůj život a snažím se neobávat, snažím se nebát se sama sebe, nebát se svých reakcí, svých tendencí, nebát se času. Skládám svůj osud do rukou.. komu? Nevím, prostě to nechávám být. Snažím se být, snažím se žít, zase tak, jak jsem zvyklá a zase mě všechno baví. Změnil si mě. Znovu objevuji kouzlo pálení prstů po třech čtyřech hodinách hraní, snažím se dohnat čas, který mi sice vždycky o chloupek uteče, ale zase se cítím dobře. Chvíle samoty už skoro neexistují, utěšuji se vnitřním dialogem.
A potom zase píšu, píšu a píšu, buď na internet Člověku, nebo do deníku, nebo kamkoliv jinam. Skládám čísla do vět jež mají váznam jen pro mě, kreslím kytičky a usmívám se nad svou pošetilostí možná až povrchností. Ale vycházím dobře se všemi, kteří mi za to stojí, trvalo mi dlouho, než mi to došlo, dlouhý rozhovor s matkou byl poslední tečkou a nalezení Člověka v davu, v trolejbuse, první pohledy, jména, úsměvy. Vzpomínám a stála dokola, těší mě, že konečně s někým raději mluvím než píšu. A přesto se usměju, když mi napíšeš. Do noci venku, na stejném místě, úzké schody, vzpomínka na každém kroku.
Auta na mě troubí, když jdu po betonové cestě bosa, v rukou boty. Užívám si šumění řeky.


Léto rozechvívá listí kaštanů; na konci tam dole je oáza křižovatky. Nedojdu až tam: udělám čelem vzad a poslušně se vracím ve stanovenou dobu. Oko mého svědomí je ciferníkem hodinek. Jsem ještě pod vládou, pod vládou hodin jiných lidí, obávajících se mé nepřítomosti, neviditelných hodin vězení, které se na vás dívají a přivádějí zpátky.
Uvědomuju si to štěstí, uvědomuju si ho každou vteřinou jeho existence, přivádí mě do rozpaků, sužuje mě. A já se jen usmívám a hledím do zdí svého pokoje. Otázky, zda jsem v pohodě přecházím s vše říkavajícím pohledem, "víc než v pohodě". Intimnost se tká kroužek po kroužku kouře mezi květinami z voskového plátna. Oči tmavě blankytné, sevřené drobnými čočkami jeho brýlí pro krátkozraké, vzdálené, hrozně krásné. Černé jako káva.
Nechci komolit slova, zavírám ústa tvými polibky; ale uvědomuji si, že nadešla chvíle, kdy už nemohu skotačit v postranních uličkách, kdy se budu muset vydat jednosměrkou, rve mě to na kusy, zbytek toho trestu, který jsem přerušila kvůli tobě, můj odmítnutý dárku! Vím, že za chvilku tvá paže, ochotnější posloužit, že bude mé ruce držadlem, útočištěm, že tvé kroky počkají na moje.
Poslouchám soundtracky, theme songy, pozávám filmy, vzpomínám na zápletky. Lásku nechal na teplém polštáři a já zamykám za jeho spěchem. Myslím na horko kouře, které se plynule, trochu škrábavě sune hrdlem a hrudí, takže krev šumí. Mám v hlavě plno vaty, která výří a stahuje se do stále stěsnanějšího klubíčka. Jsem nepřítomná, povolná, nemyslím na nic. Nepřijdu ani pozdě k obědu.
Nestydím se ani nelžu, když o něm mluvím, jako by to byly cizí či smyšlené příběhy; minulost vrhá plameny, pak hasne a vypaluje se jako rána. Přesto tak skutečné, jen jakobys patřil někomu jinému. To co se děje, se přece nikdy neděje mně. Stále nevěřím, přesto vstřebávám každou vteřinu.
Výčep v hotelu byl nevhodný pro mou neuhasitelnou neelegantní žízeň, pro mou žízeň bez žízně. Necítila jsem vůbec nic, závrať ani horko, byla jsem chladna a jasná. Ale potom, jednou.
- Nic se neopakuje dostkrát, abych si to mohla jak se patří užít.
- Paradoxní.
- Cože? Ne.
- A co děláš teď?
- Mluvím s tebou?
- A proč?
- Protože neposloucháš.
- Tak vidíš, paradoxní.
Jednoho dne se vydám hledat ten stín, rozdrtím ho... ne, to já jsem stínem, mé ruce stínu nemohou dost pevně sevřít, i kdyby to byl krk jiného stínu. Připadám si tak živá, jako nikdy. Tak živá, jako nikdy, jsem mrtvá, protože nejsi se mnou. A mně se z toho vaří krev. Telefon zvonil, křičela jsem "haló, haló", ale ani mě nenapadlo vzít sluchátko; hledala jsem svou smrt ve stínu záclon, které zůstávaly zatažené, ve střídání polostínu a úplné tmy. Byť nevidíš mě, vidíš mýma očima, díváš se dovitř, připadám si jako při rentgenu. Snímek nebyl nikdy dokočen.
Rozdělila jsem prachy, hadry a sebe samu do různých skrýší, odjedu Modrým vlakem. Ale ustavičně se vracím, převracím, narážím tam, kde je uvězněno mé srdce: podivej se, podívej se na šedé moře pronikající rozbřeskem, cítíš, jak je mi chladno. Naše spojené ruce tvoří křehký most od jeho neznáma k mé samotě.
Zavřené okenice propouštějí zlatou dráhu, v níž se vznášejí jako drobounká zrníčka písku hmyz a prach. Slunečí žár se ve mně hromadí, ale ještě nevyzařuje: cítím, že přijde víc, ale dochází zásoby. Přesto plýtvám zbytky.
Netušila jsem, že to potká mě, brala jsem to za vymýcené, téměř neexistující, nahrané, aby se děti měly na co těšit. A potom, po pár dnech. Nevěřím, stále nevěřím a sleduji úlomky času jak opadávají kolem mě jako kousky hmotného prostoru. Rozhodujících pár měsíců. Pak se uvidí. Nutím se nepřemýšlet, nevytvářet v mysli různé formy budoucnosti, užívám si to, co teď je. Čtu si horoskop a padám ze židle udivením nad přesným načasováním.
Motýli v břiše, rozechvíváš mě svou přítomností, mám strach ze sebe samé, že to se sympatiemi přeženu. Nechceme se zklamat, tak jdeme dál a čekáme, čekáme celé léto a já ti ze všech sil věřím. Vzal si mě do nářuče a políbil. Zahodili jsme tvou závislost do řeky, ruku v ruce. Dárek na rozloučenou, nosím jej kolem krku, nezapomenout. Být to poslední, na co myslet před spaním a to první po probuzení. Pláču v tvém objetí, plesám pod tvými pohledy. Počítám vteřiny a vzpomínám na okamřiky, jež si nemohu vybavit. Loučím se s ozubenými kolečky na prstenech.

p.s. chtěla jsem ještě něco napsat, ale zapomněla jsem co.

Už nehledám viníka

16. června 2013 v 16:02 | Cleopatra |  Tóny v éteru
Před dvěma dny měl bratr narozeniny. Nemohla jsem mu nic koupit, protože jedinej obchoďák v tomhle Zapadákově je zavřenej kvůli povodním. Voda tu předtím zatopila všechny zahrádky. Ještě teď cítím to vlhko v místech, kde nyní chodím a předtím zde byla voda. V centru města se jezdilo na lodičkách. Druhé Benátky.
Žáne, zapište to!
Jsem nemocná, nejspíš angína, takže ležím v klidu doma. Mám šátek kolem krku, svoji spešl skleničku i hrníček, připadám si jak malomocná.
Cítím se vážně, vážně skvěle. Ani jsem ještě nevěděla, že se můžu cítit tak dobře.
Nemůžu se dočkat konce školního roku. Je mi jasné, že léto nestrávím nějak extrémně záživně, se spoustou šťastných fotek, které později pyšně přidám na facebook, ale i tak to bude fajn. Nebudu mít miliony vzpomínkových fotek, ale nejspíš si zařídím nástěnku, kam si budu přišpendlovat nejenom fotky, ale prostě.. všechno. Budu chodit k Labi a na nábřeží bruslit (ne, že by mi to šlo o moc víc). Třeba dokonce vyjde i ten týden s kamarádem na chalupě. A máma navrhla, že bychom si mohli na pár dnů vyrazit do Paříže. Bude to fajn, určitě. Jsou to krásné představy, jen mi je maličko kazí ten uštěpačný hlásek v mé hlavě, který mi neustále připomíná tu větu. Neustále si říkám, abych z toho nedělala kovbojku, že o nic nejde. Nenávidím tu větu. Nepřijde mi reálná, není skutečná. Ani trochu. Nejsem typ holky, která by po tomhle dokázala někomu skočit kolem krku. Nebo to prostě nebyl ten správný někdo. Není vhodná doba, nikdy není vhodná doba. Nevěřím to jim, nevěřím to sobě. Je to iluze a slova věčný boj.

Ale ta Francie, to by mohlo být pekelně boží! (perfektní slovní spojení) Úplně se vidím u nějakého stánku, jak se snažím poprosit o zmrzlinu. Je veux.. em..ee.. a potom to nevydržím a řeknu this ice-cream. Mluvit napůl anglicky na půl francouzsky je děsně cool. Ale vážně, po dvou letech francouzštiny se mi do toho ta ájina pořád motá. Chyba je rozhodně v těch učitelích. I tak - Paříž! Eifelovka, to by mohlo být sakra dobrý. Ještě tam být spíš s kamarádama, žejo, abych si mohla bez ostychu pořídit novou profilovku. Nejsem nevděčná, jen trošku povrchní. Koho to trápí.

Vlastně pořád a neustále přemýšlím o tom, jaká je ta Renata za těmito stránkami, za těmi lety, jež jednoho dne uplynou a čte psaná slova. Představuju si tě/mě, jak ležíš ne posteli, všude kolem tebe krabice, které si ještě nerozbalila, čteš a hryžeš u toho zelené jablko. Po své pravé ruce máš komínek deníků seřazených podle data. Začínáš bydlet sama, ale hrozně se na to těšíš, ačkoliv víš, že je to velký krok do neznáma. Tvůj/můj byt není moc velký, ale je na východ (asi), takže je světlý. Plánuješ si, jak to tam oživíš květinami. Budeš se sprchovat každý večer a v lednici bude vždycky místo pro šunku, sýr, pomazánkové máslo, džusy a mimo jiné i toustový chléb a víno, které si budeš nalévat buď k televizi na osamělé večery, kdy se budeš dívat do koci na různé pořady nebo k dlouhým koupelím se spoustou pěny a bublinek. Budeš si v knihovně půjčovat různé DVD s filmy a CD s hudbou. Někde si seženeš magnetofon a k němu si pořídíš desky nejen s vážnou hudbou, které máš/mám už doma, ale i Pink Floyd, Beatles, Queen i tvrdší hudbu. V téhle době ještě stále studuješ vysokou, ale aby sis udržela určitý standart, pracuješ - máš někde nějakou slušnou brigádu. Pravidelně navštěvuješ rodiče a často jezdíš za sestrami a hraješ si s neteřinkami (které mimochodem už existujou, hurá). Když máš den volno, bereš je často do kina, do cirkusu, do divadla, na pouť a podobmě. Jsi jejich oblíbená teta, přestože jim nekupuješ drahé hračky, ale spíš symbolické a památkové drobnosti, kterým zavdáváš podstatu. Sestry ti často říkají, že bys byla skvělá matka, ale ty se jen zasměješ a poznamenáš, že je to něco jiného na jeden den a na celý život. Ony se na tebe jen zkoumavě dívají.
Co se vzhledu týče, máš celkem dlouhé vlnité až kudrnaté velmi tmavě hnědé dlouhé vlasy. Jsi středně vysoká s lehkým polosportovním a přesto elegantním stylem. Oči máš stále stejně zelené, k líčení potřebuješ jen pudr, řasenku a příležitostně rtěnku. S rodinou jsi veselý typ člověka, ale sama o večerech se často přistihneš, jak prstem kroužíš po vrcholku skleničky s vínem a díváš se nikam. Nikdy nepláčeš proto, že nemáš chlapa, a před ostatními bys nikdy nepřiznala, že tě to mrzí. Miluješ své neteče, sestry i bratry, rodiče. Přátel moc nemáš, ale pár známých ze školy a práce se vždycky najde. Chodíš na výstavy do muzeí, do galerie, chodíš do divadla na koncerty, opery i balet. Zbožňuješ vlaky, takže rodinu vždycky navštěvuješ zásadně jimi, přestože už pracuješ na pořízení řidičského průkazu. Máš psa s kterým často chodíš ven na dlouhé procházky a uvažuješ, že mu pořídíš ještě jednoho kamaráda, protože ti přijde, že pro singl ženskou jsou kočky trošku klišé.

Prostě nebudu mít jedinou chybyčku - tak nechápu, proč ve svých představách nemám chlapa. Oh god.
Ale stejně mám dobrou náladu, prohlížím si staré fotky a na tvář se mi dere úsměv.. vážně jsem někdy vypadala takhle hrozně? Vážně jsem někdy měla takhle malý prsa? Vážně jsem někdy měla takhle křivý zuby? Už chápu, proč se mnou nikdo nechtěl nic mít.

A na závěr..
Začínám toho chlapa fakt žrát. Další potenciál na další desku. Ach.
Jsem pasažér
Zůstávám za sklem
Svým oknem vidím tak jasně
Vidím, jak dnes v noci vychází hvězdy
Vidím jasnou a klamnou oblohu
Skrz rozervané zadky města
A dnes v noci vypadá vše dobře
Zpívám lalalalalala..lalalala

Další důvod, proč milovat vlaky. Jo, lalalala.. lalala.

Kam dál